Účastníci synody putovali z Mons Gaudii k hrobu sv. Petra

Pouť zorganizovala Papežská rada pro novou evangelizaci a zvolila pro ni 45. etapu této starobylé poutní stezky. V doslovném překladu „cesta Franků“ vychází od jižního portálu katedrály v anglickém Canterbury, přetíná Francii a Švýcarsko, zastavuje se v římské bazilice sv. Petra a pokračuje dále na jih až do Jeruzaléma. Zprávy o prvních poutnících, ale též o kupcích a pocestných, kteří se ubírali po Via Francigena anebo po ní převáželi své zboží, sahají až do devátého století.

Dnešní pouť po této starobylé křižovatce kultur a národů částečně procházela římskou přírodní rezervací Monte Mario, jejíž stejnojmenný nejvyšší pahorek se vypíná do 139 m.n.m. a v římském kontextu tedy působí nejmohutněji. Poutníci, kteří sem přicházeli ve středověku, této vyvýšenině přezdívali Mons Gaudii, jelikož se jim zde poté, co vyšli z lesního porostu, zatajil radostí dech. Otevřel se jim totiž poprvé pohled na centrum křesťanství – římskou planinu a již blízkou Svatopetrskou baziliku. Synodní otcové a mladí lidé se k ní ubírali přes trojici zastavení, během kterých rozjímali o Ježíšově setkání s emauzskými učedníky, Římu jako městě svatých Petra a Pavla a milosrdném objetí Berniniho sloupořadí na Svatopetrském náměstí. Nad hrobem sv. Petra pak vyznali svou víru a po sborovém Kredu následovala mše svatá za účasti papeže Františka, jejímž hlavním celebrantem byl generální sekretář biskupské synody, kard. Lorenzo Baldisseri. V kázání předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, arcibiskup Salvatore Fisichella, načrtl postupný vývoj apoštola Petra – od povolání za rybáře lidí, vložení bezmezné důvěry v Pána a vyznání víry, až po zradu a rozhovor po Ježíšově zmrtvýchvstání v Galileji, kde Petr vyznává svou lásku a je opětovně povolán.

„Toto druhé povolání je povolání z lásky, k odevzdání všeho – skutečně všeho! Nejenom opustit, nýbrž vydat sám sebe. Petr toho ještě nebyl schopen, vyžádalo si to dalších 30 let, jak nám říká nápis na jeho soše, a teprve poté klesl na kolena před Bohem. Toto je dar mučednictví – nikdo ti život nebere, nabízím jej sám. Vyžádá si to třicet let, to ale nevadí. Bůh má s námi trpělivost, Jeho čas není náš. Vychází nám vstříc tehdy, když se o tom rozhodne. Musí však najít otevřené srdce.“

Polední eucharistii uzavřel společný zpěv hymnu Te Deum ve zhudebnění německého katolického kněze Ignáce Franze.

(jag)