Ruffini: Doba nám namlouvá, že máme jedinou alternativu: negovat buď sebe anebo druhé
„Žijeme v době, která zrodila osamocenou nesdělitelnost v komunikační společnosti; v době nebezpečně ponoukané radikalizací, zjednodušováním, snahou dobrat se závěrů okamžitě a bez trpělivé snahy pochopit; v době, která hledá, ba dokonce nepřetržitě vytváří obětní kozly, aby redukovala všechno nebo skoro všechno na krutý dualismus: přítel nebo nepřítel, obsáhnout nebo škrtnout, palec nahoru nebo dolů; v době, která vytváří identity založené na negaci druhého a snaží se nás věrolomně přesvědčit, že jedinou alternativou, kterou máme k dispozici, je negovat sebe nebo druhé.“
Prefekt Úřadu pro komunikaci poukázal na skutečnost, že „v rozkouskované globalizaci, do níž jsme pohrouženi, jsou masové sdělovací prostředky a sociální sítě místem utváření našich identit. Tato konference a následující fórum má posloužit obrodě smyslu toho, co jsme a co děláme“ – řekl dále Ruffini – a podělil se o čtyři úvahy.
První byla reflexe o slovech.
„Přemýšlejme o tom, jak často redukujeme slova na jakési náhražky. Zbavujeme je smyslu. Korumpujeme je. Jaká používáme slova, když mluvíme o sobě, o tom, co jsme a čím žijeme? Vytváříme-li svůj příběh špatným užíváním slov, vymyká se nám z rukou, stává se nevázaným a násilným, píše se sám, zatímco my jej následujeme. Gianni Rodari [mimochodem i u nás známý italský spisovatel] složil krásnou dětskou říkanku: »Máme slova na všechno, hledejme spolu slova na povídání. Máme slova na prodej, slova ke koupi, slova na výrobu slov. Máme slova na fingování, slova na ubližování. Hledejme spolu slova na přemýšlení. Hledejme spolu slova na lásku.« Slova jsou základem naší komunikace. Proto je dobré, jsou-li správná. A správná jsou taková, která pomáhají chápat.“
Následovala druhá reflexe o vztahu mezi mírem a bezpečností.
„Vypůjčím si tady slova Dietricha Bonhoeffera, abych se pokusil obrátit příliš snadný sylogismus, podle něhož mír závisí na bezpečnosti. Je tomu opravdu tak? Vůbec ne. Nebo přinejmenším ne vždycky. Mír se lépe pojí ke spravedlnosti než k bezpečí či bezpečnosti, která není vždycky spravedlivá. Určitě ne tehdy, když druhého (bezohledně) redukuje na nepřítele, před nímž je třeba se bránit. Bonhoeffer k tomu říká: »Jak se tvoří mír? Soustavou politických dohod? Pomocí peněz? Nebo dokonce všeobecným pacifikovaným zbrojením za účelem zajištění míru? Nikoli, žádnou z těchto cest. A to z jediného důvodu: protože takto se mír a bezpečnost vždycky směšují. K míru je zapotřebí odvahy, ale nikdy, opravdu nikdy nesmí být zabezpečován. Mír je protikladem bezpečnosti. Požadovat bezpečnost znamená nedůvěřovat, a nedůvěra rodí válku.« Tolik úvaha německého evangelického teologa. Odtud plyne také závazek každého dobrého žurnalisty, aby se nedíval na věci pouze z jediného hlediska. Závazek připouštět si pochyby. V tomto případě tedy rozlišovat mezi spravedlivou a nespravedlivou bezpečností,“
řekl Paolo Ruffini a pokračoval třetí reflexí týkající se výběru toho, o čem referovat.
„Tady si vypůjčím slova Italo Calvina, který mluví o tom, jak je možné tímto výběrem živit peklo anebo zjednávat mír: » Peklo živých není něco, co bude; je-li nějaké, je už tady, je to peklo, ve kterém každý den přebýváme, které vytváříme tím, že žijeme pohromadě. Jsou dva způsoby, jak jím netrpět. První je pro mnohé snadný: přijmeš to peklo a staneš se jeho součástí do té míry, že je přestaneš vidět. Druhý způsob je riskantní a vyžaduje neustálou pozornost a snahu: hledat a umět rozpoznávat, kdo a co uvnitř pekla není peklo, a tomu pak zajistit trvání a dát prostor.« (Neviditelná města, Dokořán 2008, s. 113). Tolik Calvino. Právě v tomto dávání prostoru je místo mírumilovné žurnalistiky.“
Čtvrtá a poslední reflexe, kterou předložil prefekt vatikánského úřadu pro komunikaci, souvisela s příštím tématem Světového dne sdělovacích prostředků - »Patříme k sobě všichni jako údy« (Ef 4,25), od community ke společenství. Toto téma souvisí i s tím loňským, kde papež František vybízí, aby pojem společenství nebyl redukován na jeho povrchní náhražku.
„Není community, neexistuje-li společenství. V době provázanosti, sociálních sítí a přechodu od komunikační společnosti ke konverzační, se musíme vyvarovat toho, abychom internet neproměnili na to, čím svojí povahou není (nebo alespoň ne nutně), totiž na místo, kde se v přímé úměře k četnosti jeho navštěvování, ztrácí vlastní jedinečnost a osobní identita. A také orientace. Schopnost rozlišovat mezi pravdou a falší, důsledností a nedůsledností, což vede k uvíznutí ve hře, jež nakonec anuluje každý opravdový vztah, každý upřímný dialog a veškerou schopnost porozumění. Musíme vrátit síti její nejkrásnější smysl, který se více pojí k lidské přirozenosti: krásu setkávání, dialogu, poznávání a vztahu. Digitální dimenze je reálná, i když je netělesná; není virtuální. Proto je třeba začít od reality lidí, celých lidí, a od pravdy opravdových vztahů, abychom znovu objevili krásu a pokoj a znovu navázali původní nit. Začít prvním pravidlem. Nedělej druhým to, co nechceš, aby se dělo tobě. Čiň druhým to, co chceš, aby se dělo tobě.“
uvedl Paolo Ruffini, prefekt vatikánského úřadu pro komunikaci, na dnešní konferenci o mediální komunikaci ve Vatikánu.
Pavel VI. měl pravdu – řekl zcela na závěr - někteří si myslí, že jde o sen, mýtus, utopii. My však říkáme, že mír je obtížnou věcí, patrně nejobtížnější, avšak možnou a nezbytnou. A pravdu měl Oskar Romero, že totiž největší chorobou dnešního světa je neschopnost mít rád. »Zdá se mi, že vidím posmutnělého Krista, jak říká, abychom se milovali, jako On miloval nás« (23. března 1978). Zítra budou Pavel VI. a Oskar Romero svatořečeni a papež nás požádal, abychom jako tvůrci informací a komunikace vší silou ze střech hlásali poselství Krista (cesty, pravdy a života) tomuto světu, který dnes tak tápavě hledá světlo.
(mig)
