Hledejte

40. výročí zvolení Jana Pavla II. na Petrův stolec

„Pravda vás osvobodí“ – odpověděl kdysi papež Jan Pavel II. na otázku, jakou větu by zachoval, kdyby mělo lidstvo přijít o Bibli. Na dnešní den připadá 40. výročí jeho volby a sluší se tedy připomenout základní kameny jeho učení. Italský měsíčník Il Timone se tohoto nesnadného úkolu zhostil a vyšel přitom z úsudku emeritního papeže Benedikta XVI., který v roce 2014 označil za základní dokumenty magisteria Jana Pavla II. pět encyklik: Redemptor hominis z roku 1979, Redeptoris missio z roku 1990, Veritatis splendor z roku 1993, Evangelium vitae z roku 1995 a Fides et ratio z roku 1998.

Johana Bronková - Vatikán

V dobách, kdy loďkou církve zmítají hrozivé vlny, děsící nás prosté námořníky, musíme upnout zrak ke „Spasiteli člověka, středu vesmíru a dějin“ (Redemptor hominis, 1). V okamžicích nebezpečných pro církev, je Kristus přítomen ve svatých lidech, kteří mají odvahu vydat svědectví Pravdě, Cestě a Životu bez ohledu na rizika a beze strachu o vlastní život. Jedním z těchto svědků je Karol Wojtyła – píše polský filosof a emeritní profesof Papežského institut Jana Pavla II. v Římě a ve Washingtonu Stanisław Grygiel. „Prožíváme absurdní důsledky náhrady víry v Boha vírou ve vědeckotechnickou praxis, jejíž rozvoj stále více uniká naší kontrole,“ poznamenává v úvodu své analýzy. Vzpomíná na 60. léta, kdy během studií na Katolické univerzitě v Lovani, prožil šok ze zjištění, jak často marxistický princip, podle nějž „praxe předchází pravdu a rozhoduje o ní“, sloužil za základní kritérium výkladu profesorů. Tehdejší studenti nechtěli věřit katastrofálním následkům tohoto metafyzického a antropologického omylu, vypráví dále prof. Grygiel. „Pověděl jsem o svých rozpacích a obavách kardinálu Wojtylovi. Jeho komentář byl krátký: „Draze za to zaplatí a my bohužel spolu s nimi“. Marxismus se vplížil do mentality západních intelektuálů a na církevní půdu pronikl v tendenci pozměňovat učení církve ve jménu oné praxis. Zmatek, který se takto vytváří označil kardinál Wojtyla za největší ohrožení pro církev již v roce 1976, v duchovních cvičeních pro právě svatořečeného papeže Pavla VI.

Pravda o člověku, zjevená v osobě Ježíše Krista stála v centru života i činů Jana Pavla II. Jeho schopnost měnit běh dějin spočívala podle prof. Grygiela právě ve vyzařování pravdy, která spojuje a nerozděluje, pravdy, kterou je Kristus, střed vesmíru a dějin. Rodiny, národy i církev se obrozují vždy, když se obracejí „k Počátku, v němž Bůh tvoří vesmír a člověka skrze Slovo, kterým je Jeho Syn“. Jedině v obrácení k Němu se  se obnovuje člověk i země, kterou opečovává, jedině návrat ke stvořitelské Lásce dovoluje vyjít z chaosu, vzdalujícího člověka od pravdy a dobra. Znovuzrození však od nás všech vyžaduje vyznat a uznat svou vinu a spoluzodpovědnost za chaos v nás samých a v druhých. Učinit zadost pravdě vlastního bytí, abychom ji mohli přinášet ostatním.

Není člověka bez Krista – encyklika Redemptor Hominis (1979)

„Rozevřete brány Kristu! Nemějte strach přijmout Krista a Jeho moc! Nebojte se!“ – burcoval Jan Pavel II. při inaugurační mši svého pontifikátu 22. října 1978. Jeho první encyklika, zveřejněná v březnu následujícího roku, na toto kázání navázala.

Encyklika nazvaná Vykupitel světa (Redemptor Hominis) navazuje dialog mezi Kristem a lidským srdcem – poznamenává arcibiskup Luigi Negri – lidským srdcem, které je zdrcené, avšak nikoli zničené, jak říkával Jan Pavel II. Zdrcené dějinnými peripetiemi, následkem hrůzovlád totalitních režimů. Svatý papež vychází od člověka v jeho lidství, nepřistupuje na žádnou ideologickou vizi. Člověk si v životě klade zásadní, velkou otázku, před níž není úniku. A na tuto otázku odpovídá Kristus, jedině Kristus, Vykupitel člověka a světa. Jan Pavel II. v jistém smyslu uzavírá moderní éru, která se pokusila koncipovat lidskou zkušenost bez odkazu k tajemství Boha, dodává arcibiskup Negri. Svatý papež zároveň pojímá člověka jako otevřenou otázku, na kterou lidská inteligence a srdce hledá definitivní odpověď. Základní myšlenkou jeho encykliky je ukázat Krista jako živoucí odpověď, kterou Bůh dává na tuto nejhlubší otázku lidstva. Kristus Vykupitel „zjevuje plně člověka člověku samému“, čteme v 10. článku Redemptor Hominis. Jan Pavel II. chtěl ve své první encyklice ujistit, že nejhlubší otázka lidské existence nezůstala bez odpovědi. Překonává pokušení člověka redukovat se na přezkoumávání podmínek lidského života a jeho dějinných podmíněností, aby znovu v plné síle zazněla Boží odpověď.

Misijní poslání v Kristu - Redemptoris missio (1990)

„Je-li celá církev misionářská, jakou specifickou roli mají misijní kongregace? Je-li nezbytný dialog, čím se stává kázání? Obsahují-li všechna náboženství spásonosné prvky, z jakého důvodu máme jít evangelizovat?“ – cituje o. Bernardo Cervellera otázky, které jeden africký misionář předestřel na srpnové schůzce osmi italských misijních institutů. Odráží se v nich krize globalizované společnosti hlásající toleranci a relativismus a především také církve, která prohlašuje, že „všechno je misie“ a zároveň na misijní působení ad gentes pohlíží téměř s podezřívavostí, protože misijní území je dnes všude. Známý italský novinář a kněz z Papežského institutu zahraničních misií v tomto kontextu poukazuje na aktuálnost encykliky Redemptoris Missio, vydané Janem Pavlem II. 7. prosince 1990. Její text již tehdy konstatuje zpomalení misií ad gentes a oslabení misijního působení církve mezi nekřesťany a dodává: „ V dějinách církve bylo plnění misijního poslání vždy znakem její životní síly, tak jako jeho opouštění bylo naopak znamením krize víry“ (č. 2). Po téměř třiceti letech se situace nezměnila a rovněž papež František často cituje z této encykliky ve svých dokumentech.

Stal se však misionářský styl skutečně pastoračním vzorem všech společenství? -  jak k tomu vybízí František.  A nabízejí misionáři svůj styl jako vzor por celou církev? – ptá se dále italský misionář. Spíše se zdá, že se misie redukovala na předmět, misie „se dělá“ prostřednictvím sbírek, podpory projektů a navazování kontaktů – a hrozí, že vše skončí v rovině „šedého pragmatismu“, jak říká papež František. Na misie nás totiž vysílá setkání s Kristem, jeho láska, která člověka natolik naplňuje a rozpaluje, že chce okamžitě hlásat Krista ve všech koutech světa. Někdo si myslí, že nejnaléhavější je dnes přinášet světu spravedlnost, rovný a solidární obchod, bratrství nebo farní strukturu, pokračuje o. Cervellera. Sám však spatřuje nejurgentnější úkol jinde: varovným signálem je stále větší „hostejnost vůči Bohu“, která – jak připomíná papež František – úzce souvisí s lhostejností vůči bližnímu. Otec Cervellera ostrými slovy popisuje dvě soupeřící strany v dnešní zpolarizované církvi, kde mezi sebou bojují zastánci tradičních hodnot s alternativními pokrokáři – a ani si nestačí všimnout, že se za jejich zády svět propadá do stále hlubší lhostejnosti. Obě tyto strany učinily z víry „objekt“ svých zájmů. Podstatou misijního působení však je vrátit se k „subjektu“, jímž je Kristus ve mně, Kristus, který mne činí svátostí své přítomnosti, píše otec Cervellera. Připojuje svou osobní zkušenost: „Mnoho Číňanů, kteří neslyšeli nikdy mluvit o Ježíši Kristu, při setkání s misionářem – byť v utajení – vnímá cosi lidsky nového a chce poznat, odkud se to bere. Za vzor misijního působení v dnešním světě dává postavu Matky Terezy, v níž se potkávají zdánivé protiklady hlásané na jedné straně „tradicionalisty“ a na druhé „progresisty“.  Matka Tereza se svými hodinami adorace a modlitby dokázala zároveň věnovat všechno, co měla, chudým, vyděděným a nemilovaným. Přinášela Krista světu, aniž by se redukovala na aktivistu neziskové organizace.

16. října 2018, 17:58