Beta verze

Cerca

Vatican News
cardinale Josef Beran, arcivescovo di Praga Pražský arcibiskup, kardinál Josef Beran 

Návrat kardinála Berana: Loučení v Papežské koleji Nepomucenum

Tělesné ostatky kardinála Berana opustily po půlstoletí kapli Madonna della Bocciata ve Vatikánské bazilice. Po ceremonii v kryptě před hrobem apoštola Petra byla rakev odvezena do kaple Papežské koleje Nepomucenum, kde v 19 hodin začala slavnostní mše svatá za předsednictví kardinála Jozefa Tomka. Homilii přednesl pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer.

Johana Bronková - Vatikán

 „Mimořádným způsobem dosvědčil poslední Ježíšovo blahoslavenství: blahoslavení jste, když vás budou tupit, promásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost kvůli mně, radujte se a jásejte,“ řekl kardinál Comastri v úvodu své promluvy nad vyzdviženou rakví kardinála Berana. Papežský vikář pro Vatikánský stát, který včerejším obřadům v kryptě Baziliky sv. Petra předsedal, pro náš rozhlas zopakoval svědectví italských kněží z Dachau:

Don Roberto Angeli, který byl s pražským arcibiskupem internován v Dachu napsal: „Beranova tvář byla vždy klidná a usměvavá, její výraz patří k těm, na které nezapomenete“. A další kněz Don Paolo Liggeri vypověděl: „Právě v onom divném pekelném šílenství jsem poznal úžasného člověka, plného neochvějného a laskavého pokoje, byl to Čechoslovák Josef Beran. Je pro mne útěšné, že v tak strašlivém světě mohou vyrůst světci jako on.“ Neměl nikdy strach – uzavírá kardinál Comastri – ani z nacistického režimu, ani z komunistického. Vždy opakoval: když se držím Pána, nebojím se nikoho. Dovolil bych si vyslovit modlitbu: Pane, dej nám dnes mnoho takových biskupů a takových kněží.

Když byl doma, byl v kapli

Rakev s ostatky kardinála Berana opustila Vatikán v koloně církevních a státních představitelů a zamířila na Laterán, do Papežské koleje Nepomucenum, která byla Beranovým posledním pozemským domovem. V 19 hodin v tamní kapli začala slavností mše svatá. S kardinálem Jozefem Tomkem koncelebrovaly desítky kněží a tři čeští biskupové (Vokál, Holub a Wasserbauer).

„Já si na kardinála Berana velmi dobře pamatuji, protože tady, v těchto lavicích, hlavně tam vzadu, jsme ho vždy našli. Když byl doba, byl v kapli. (…) Jeho eucharistická zbožnost byla veliká,“ řekl v úvodu liturgie kardinál Tomko. Připomněl pak Beranovo biskupské heslo: Eucharistia et labor, které – jak dodal – vystihovalo jeho osobnost:

„Kardinál Beran byl mimořádná osobnost: malá postava, s tváří, na níž byl vždy úsměv – tak se to alespoň zdálo, protože ji měl již tak utvořenou –  a která byla ke každému vstřícná. Myslím, že to nám může zůstat jako vzpomínka na něho.“  „Nyní budeme slavit, to, co bylo cílem a smyslem jeho života – eucharistii“, dodal kardinál Tomko, ve stručném úvodním slovu.

Neplakat po komunistických hrncích

Homilii pronesl nedávno jmenovaný pomocný biskup pražský Zdenek Wasserbauer. Jak přiznal, starozánkonní čtení ze 13 kapitoly Exodu, pojednávající o přenesení Josefových kostí z Egyptského zajetí, zvolil k této příležitosti sám, protože se mu neustále vracelo na mysl od chvíle, kdy se začalo hovořit o translaci kardinála Berana. Jsme vedeni Bohem, který pro nás někdy vybírá zdánlivě nelogické, delší a složitější cesty, a přece necháme-li se jím vést, jsou to ty pravé cesty pro nás, kázal biskup Wasserbauer. S připomínkou Beranovy osobnosti hluboce rezonovalo také druhé čtení z listu Římanům o jistotě věrné Boží lásky:

„Co nás může bratři a sestry odloučit od Hospodinovy lásky, snad soužení, nebo útisk, nebo pronásledování  - nebo komunistická strana, nebo nějaký totalitní režím?... Od Boha nás, ani ony Izraelity, pana kardinála, nikoho, kdo věří, nemůže nic odloučit, protože nic a nikdo není mocnější než Bůh! A ty Josefovi kosti, které byly vynášeny, nebyly jen vzpomínkou, ale ony byly zároveň výzvou:  že je třeba začít novou kapitolu našich dějin, že je třeba se rozhodně podívat dopředu a nedívat se už zpátky.“

Kazatel zdůraznil, jak významné někdy je „s někým či něčím se rozejít, definitivně a bez zadních vrátek“. S narážkou na nostalgii Izraelitů po „egyptských hrncích“ v době strádání na poušti, poukázal na bláhové stesky některých lidí po starém režimu:

„Kolik lidí, bohužel třeba i nás křesťanů, pláče a ohlíží se po těch komunistických hrncích masa a zeleniny, kdy mléko stálo dvě koruny, pivo korunu sedmdesát a benzín šest korun, aspoň v určité době! A kolik najdete katolíků, kteří pláčou, jak to tehdy bylo lepší – a proto je zase budeme volit.“

Když Mojžíš odnáší Josefovy kosti z Egypta, dává najevo, že Egypt není a nikdy nebude jejich domovskou zemí, pokračoval biskup Wasserbauer. Proto se vydávají na nelehkou cestu z otroctví do svobody. O jakou svobodu však jde. Jak si ji představujeme, jakou svobodu dává Bůh? -  tázal se kazatel.

„Bůh je osvobodil, aby mu sloužili. On je osvobodil od něčeho, aby je zároveň osvobodil k něčemu, aby je přivedl ke službě pro někoho, aby Jemu začali sloužit. (…) My dneska jako občané České republiky, jako věřící lidé, máme svobodu, jakou myslím nikdo před námi nikdy neměl. A přesto, i když komunistická strana získala od ´89 roku snad nejméně hlasů, v současné době nejvíce tahá za nitky nově rodící se vlády. A nedožijeme se náhodou toho, že budeme mít v některé z příštích vlád ministrem vnitra nebo ministrem spravedlnosti komunistu?“

Pronesl jako memento nad rakví kardinála Berana biskup Wasserbauer. Obrátil pak pozornost k vnitřní svobodě, ke svobodě ducha. „Kolik máme my a každý z nás té skutečné vnitřní svobody? Jak jsme vnitřně svobodní? – ptal se a připomněl svědectví  Beranova spoluvězně:

„Když v poledne byla přerušena práce a vězňové šli na oběd, spěchali všichni postavit se do řady u výdeje jídla, ale Beran šel do kaple, aby se nejprve poklonil Pánu Ježíši v eucharistii a pomodlil se. K obědu proto přišel mezi posledními a riskoval tím, že na něj jídlo nezbude.“ – Pro mne osobně to je ten nejkrásnější důkaz vnitřní svobody.“

Řekl ve své homilii v kapli Papežské koleje Nepomucenum pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer.

Odešel jako psanec, vrací se jako vítěz

Na konci mše promluvil rovněž nejvyšší představitel vládní delegace, ministr kultury Ilja Šmíd:

„Dnešní den je zázračný, do vlasti se vrací její syn. Odešel v utajení, vrací se sledován celým národem. Odešel jako psanec, vrací se jako vítěz. Myslím si, že kardinál Josef Beran celým svým životem bojoval a dokazoval, že je svobodný, svobodný ve svém svědomí. On je symbolem života naší země, která si prošla ve 20 století dvěma totalitami. On celý svůj život žil ve svobodě ve svém svědomí, i když sám v určitých fázích a řekl bych skoro ve většině svého života, svobodný nebyl. Já si myslím, že právě v tom je jeho přínos dnešku.“

Na závěr pak ministr Šmíd jménem národy a vlády poděkoval Svatému stolci za to, že tělo kardinála Berana mohlo spočinout ve Vatikánu:

„Já bych chtěl jménem svého národa a jménem této vlády, velmi poděkovat za to, že  mohl spočinout po své smrti na velmi svatém a vyjímečném místě. A na velmi svatém a vyjímečném místě spočine i po návratu domů – tak jak si to přál.“

To byla slova ministra kultury Ilji Šmída v závěru mši svaté nad rakví s ostatky kardinála Berana v Papežské koleji Nepomucenum.

20. dubna 2018, 20:11