Beta verze

Cerca

VaticanNews
cardinale Josef Beran, arcivescovo di Praga Kardinál Josef Beran, arcibiskup pražský 

Kardinál Beran se vrací do vlasti

Statečný obránce svobody náboženství a svědek víry za nacismu a komunismu pražský arcibiskup Josef kardinál Beran se téměř padesát let po své smrti vrací do vlasti. Rakev s tělesnými ostatky byla vyzdvižena ze sarkofágu v kryptě Vatikánské baziliky, kde byl z vůle papeže Pavla VI. pohřben. Kardinál Beran zemřel v nuceném exilu v Říma 17. května 1969.

Johana Bronková - Vatikán

Téměř padesát let po smrti se dnes vydávají na vytouženou cestu do vlasti tělesné ostatky pražského  arcibiskupa kardinála Josefa Berana (1888–1969). V kryptě Vatikánské baziliky našel místo posledního odpočinutí po čtyřech letech, která strávil ve vynuceném exilu v Římě. Aby se učinilo zadost jeho poslední vůli, vrací se nyní do pražské katedrály.

Proč se tak děje až nyní, po osmnadvaceti letech svobody v naší vlasti? Jak říká velvyslanec Pavel Vošalík, který končí svou misi v Římě a má velké zásluhy na probíhající repatriaci, po pádu totality byl hrob kardinála Berana v Římě pro Čechy referenčním bodem:

„Najednou jsme začali do Říma jezdit a měli jsme potřebu hledat historické spojnice mezi naší zemí, Římem a Svatým stolcem. Chtěli jsme demostrovat, že těch čtyřicet let komunismu sice tyto spojnice přervalo, ale nevymazalo je.“

Hrob kardinála Berana sloužil k obnovení pocitu sounáležitosti, dodává český diplomat. Když před deseti lety přišel do Říma, sám zavedl do protokolu pro návštěvy velvyslanectví položení květin u hrobu kardinála Berana. Nicméně postupně rostlo vědomí, že poslední vůle kardinála Berana nebyla naplněna:

„Když se podíváte na jeho projevy i ve vašem rozhlase, nenajdete téměř ani jeden, kde by se nevyznával z toho, jak se mu stýská, jak by chtěl domů – to zaprvé. A za druhé – i když se to moc neříká – ale je to tak, pan kardinál v závěti uvedl také možnost pro případ, kdyby nemohl být pohřben v katedrále. Mohl si klidně napsat, že chce být pohřben ve své titulární bazilice v Římě, jako druhou opci, nebo cokoliv jiného. Ale on si vybral hrob svých rodičů v Plzni. Tedy vidíme opakovanou touhu vrátit se a být pohřben v té zemi, v níž se mu nebylo dopřáno žít plný život.“

Měli bychom se méně věnovat ceremoniálům a více poslouchat, v čem spočívá Beranův odkaz, dodává velvyslanec Vošalík.

„Myslím si, že repatriace ostatků pana kardinála Berana by neměla být ukončením debaty o tom, zda by se měl vrátit nebo neměl, jako spíše začátkem debaty o těch hodnotách, které on představuje a které nám možná v současné době někdy trochu chybí. Nemluvím pouze o hodnotách duchovních, to nechť posoudí povolanější. Myslím si ale, že tu najdeme hodnoty a poselství, která mají oslovit úplně všechny v naší zemi, bez ohledu na jejich vztah k církvi nebo k víře. Kardinál Beran představuje hodnoty, které by bylo hezké, kdybychom je mohly označit za obecně sdílené v naší společnosti.“

Hovořil český velvyslanec, Pavel Vošalík, pro kterého je repatriace ostatků kardinála Berana poslední událostí jeho mise při Svatém stolci.

Obřad translace v kryptě Vatikánské baziliky

Obřadu slavnostní translace ostatků kardinála Berana předsedal ve kryptě Vatikánské baziliky v prostoru před hrobem sv. Petra papežský vikář pro Vatikánský stát, kardinál Angelo Comastri, za asistence dalších dvou kardinálů Jozefa Tomka a Giovanniho Battisty Re. Mezi přítomnými musíme v první řadě zmínit velvyslance Pavla Vošalíka, který se velkou měrou o tento historický okamžik zasloužil. Českou církev zastupovali biskupové Jan Vokál, Tomáš Holub a nedávno jmenovaný pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Římskou komunitu reprezentovali kněží a bohoslovce z Nepomucena v čele s rektorem P. Petrem Šikulou.

Kardinál Comastri ve své promluvě připomněl především svědectví italských kněží, kteří s Josefem Beranem žili v baráku č. 26 v Dachau a kteří svorně dosvědčili jeho vnitřní pokoj a nehasnoucí úsměv, na nějž se nezapomíná. Obřad, jímž se Vatikánská bazilika loučila s kardinálem Beranem, po modlitbě jednoho tajemství růžence a litaniích k P. Marii zakončila modlitba ke sv. Petru. Shromáždění se obracelo k učedníku, na němž Kristus založil církev a který „rovněž opustil Galileu a přišel do Říma“ hlásat všem lidem Ježíšovo slovo: Přimlouvej se za nás, abychom byli odvážnými misionáři evangelia, abychom přinášeli naději v beznadějné prázdnotě moderní společnosti. Závěrečná invokace vzývala Petra, který právě „na tomto místě prošel kalvárií ukřižování“, a přímluvu všech „svatých papežů a všech mučedníků, kteří učinili z Říma zemi požehnanou“, aby stáli po boku papeže, aby byl majákem pravdy a v lásce předsedal jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi.

Převoz ostatků do Prahy

Rakev s ostatky pražského arcibiskupa doprovází vládní delegace vedená ministrem kultury Iljou Šmídem (nahradil ministra zahraničí Martina Stropnického, který byl neočekávaně hospitalizován). Poslední pozemská pouť kardinála Berana vedla nejprve do papežské koleje Nepomucenum, kde trávil poslední léta života. Slavnostní liturgii v tamní kapli předsedal kardinál Tomko, který je jedním z nemnoha žijících pamětníků Beranova římského exilu.

Zítra poputují Beranovy ostatky na římské letiště Ciampino a odtud vojenským speciálem na pražské vojenské letiště do Kbel. Po dosednutí letadla se po celé zemi rozezní zvony všech kostelů. Ostatky pak budou převezeny do kostela sv. Vojtěcha v arcibiskupském semináři, kde byl Josef Beran rektorem a kde jej také zatklo gestapo. Dále budou relikvie přeneseny do strahovské baziliky Panny Marie, kde se bude slavit vigilie ze svátku sv. Vojtěcha a kde zůstanou přes noc. V sobotu 21. dubna ráno vyjde v deset hodin procesí směřující do katedrály, kde začne v 11 hodin mše svatá ke cti sv. Vojtěcha. Po skončení liturgie bude rakev s ostatky kardinála Berana vystavena veřejné úctě až do pondělí 23. dubna. Po večerní bohoslužbě (od 18 hod.) na svátek sv. Vojtěcha bude rakev uložena v novém sarkofágu v kapli sv. Anežky. Naplní se tak definitivně přání kardinála Berana spočinout mezi pražskými arcibiskupy v katedrále sv. Víta.

Kardinál Beran, neústupný obránce svobody a exulant z poslušnosti

Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran prošel koncentračními tábory v Terezíně a Dachau. Po komunistickém převratu se stal záhy režimu nepohodlný, kvůli své statečné obhajobě svobody a nezávislosti církve. Byl proto donucen nejprve k domácímu vězení a posléze ke 14 letům internace pod trvalým dohledem tajné policie. V roce 1961 papež Jan XXIII. napsal vězněnému arcibiskupovi k 50. výročí kněžství slova, která ač nemohla být doručena, znějí výmluvně: „Nechť tě sílí vědomí, žes jednal správně. Do nynější situace tě nepřivedl žádný přečin, nýbrž tvoje statečnost. Nebude nadarmo a bez užitku nečinnost a utrpení, k němuž tě donutili, nespravedlnost, kterou trpíš, nezasloužený trest, který na tebe uvalili (…).“ Dopis se tehdy vrátil do Říma s označením „nedoručitelné“ (list datovaný 30. května 1961 otiskl deník L´Osservatore Romano 6. července).

V roce 1965 dovolil režim Beranovi vycestovat do Říma, kde měl převzít z rukou papeže Pavla VI. odznaky kardinálské hodnosti. Až nedlouho před odletem se od mons. Agostina Casaroliho (tehdejšího podsekretáře vatikánské Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, odpovídající ministerstvu zahraničí) dozvěděl, že jde o cestu, z níž není návratu, o vynucený exil.  Po ujištění o souhlasu Svatého otce přijal odchod z poslušnosti, jako oběť pro dobro své arcidiecéze, s nadějí, že vatikánská diplomacie se s režimem domluví na přijatelném administrátorovi, který vystřídá kolaborujícího generálního vikáře.

Poslední čtyři léta svého života prožil v Papežské koleji Nepomucenum. Hojně se angažoval ve službě českým krajanům v Itálii i v dalších zemích, jeho kazatelnou se stal Vatikánský rozhlas, odkud mohl adresovat své sváteční promluvy také do své vlasti. Účastnil se rovněž závěrečného zasedání prací II. vatikánského koncilu. V bazilice sv. Petra přednesl před koncilními otci příspěvek o svobodě svědomí a náboženství. Požadoval jejich bezvýhradné dodržování, neboť opak vede ke lži, přetvářce a nemorálnímu jednání. Na příkladu své vlasti pak neváhal konstatovat, že křivdy minulosti na svobodě svědomí se obracejí proti církvi až do dnešních dnů. Díky vystoupení kardinála Berana nebyly do konečného znění Deklarace o náboženské svobodě zaneseny pozměňující návrhy, které prosazovaly kompromisní a uhlazenější formulace.

Do dějin vstoupil také projev kardinála Berana po upálení Jana Palacha, kterým se na vlnách Vatikánského rozhlasu obrátil k národu 25. ledna 1969. „Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato však ať mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život.“ – zaznělo ústy tehdy již nemocí vysíleného kardinála Berana v textu, za kterým stál osobně papež Pavel VI.

Když 17. května 1969 kardinál Beran umíral, papež Montini se vydal k jeho lůžku. Dorazil do Nepomucena právě ve chvíli, kdy odešel na věčnost. „I kvůli němu se modlím za tu krásnou zemi, která se jmenuje Československo,“ řekl tehdy papež. Označil Berana za „pilíř víry“ a velkou osobnost své doby. A dodal: „Jsem šťasten, že jsem mu mohl být nablízku“.

Poté, co komunistický režim odmítl svolit k převozu Beranových tělesných ostatků do Čech, jak si to přál, nabídl Pavel VI. za místo jeho posledního odpočinku jednu z význačných kaplí v kryptě baziliky sv. Petra.

Pohřební obřady kardinála Berana proběhly 22. května ve Vatikánské bazilice, v pravém rameni křížení před oltářem sv. Procesa a Martiniána.

Na obřad posledního rozloučení sestoupil do baziliky papež Pavel VI. – „na znamení své velké úcty a lásky k našemu kardinálu, který zemřel daleko od své diecéze a od své vlasti a jehož život byl provázen mimořádnými zkouškami a protivenstvími, která kardinál Beran snášel s nezdolnou křesťanskou statečností a odevzdaností,“ napsal vatikánský deník L´Osservatore Romano.

Kaple P. Marie zraněné na tváři, v níž téměř padesát let odpočívalo tělo kardinála Berana

Tělo kardinála Berana bylo uloženo v nejstarší z kaplí ve svatopetrském podzemí. Nese zvláštní zasvěcení Madonna della Bocciata, tj. P. Maria uhozená kamenem nebo hrací koulí, podle fragmentu fresky na hlavním oltáři (datované do konce 13 stol. a připisované okruhu Pietra Cavalliniho). Zobrazení Panny Marie s Ježíškem zdobilo původně portikus staré konstantinovské baziliky. Freska by nejspíš zanikla s mnoha dalšími pamětihodnostmi staré baziliky, kdyby ji v roce 1440 neproslavila zázračná událost. Jakýsi opilý voják, rozmrzelý kvůli prohraným penězům, po ní prý hodil kamenem či hrací koulí, načež z tváře Madony splynulo na dlažbu několik kapek krve. Zázračný obraz se tak nakonec dostal do vatikánské krypty a těšil se nadále velké úctě věřících.

Prostý sarkofág, v němž bylo z vůle Pavla VI. uloženo tělo kardinála Berana, byl umístěn při levé stěně kaple hned při vstupu. Nástěnná výzdoba s iluzivním purpurovým baldachýnem se však vztahovala ke starší situaci. Po tři staletí (až do roku 1949) stála na tomto místě mramorová socha sv. Petra žehnajícího z biskupské katedry. Tato pozoruhodná socha, kdysi rovněž umístěná v portiku staré baziliky, pochází z 2. století a je římskou kopií řecké předlohy sedícího filozofa, k němuž Arnolfo di Cambio připojil novou hlavu, svitek v levé ruce změnil na klíč a pravici pozměnil v žehnající gesto. Dnes ji najdeme v nice po pravé straně při vstupu do podzemí.

Kardinál Beran byl tedy ve Vatikánu pohřben v kapli P. Marie zraněné na tváři a pod purpurovým baldachýnem, jaký náleží mučedníkům.

19. dubna 2018, 19.:00