Vysídlenci z Džuby před návštěvou papeže: Dítě za 15 dolarů
Francesca Sabatinelli - Vatican News, Juba
Ve vysídleneckém táboře, jako je ten na předměstí Džuby, má život dítěte cenu nižší než 15 dolarů, což se rovná ceně léků proti malárii, které by zde zachránily mnohé životy, které jsou naopak ztraceny. Stejně jako by se zachránil zrak mnoha lidem, kteří o něj přišli kvůli bakteriím ve vodě v potocích, v nichž se myjí. Není snadné vylíčit život 33 000 lidí, kteří se tísní v táboře pro vnitřně vysídlené osoby, mezi záplatovanými stany a plechovými chatrčemi. Jsou to vnitřně vysídlené osoby, které pravděpodobně přišly o všechno, a to i vícekrát v životě: o domy, půdu, cenné věci, jako je dobytek, ale především o lidské životy, o životy rodinných příslušníků, přátel, které zabilo šílenství násilí a nenávisti.
Děti, které mají žízeň po čerstvé vodě a většinou i zjevné známky podvýživy, běhají bosé, zraněné a špinavé mezi odpadky, kusy skla a rezavého železa a nikdy neopustily tento uzavřený prostor. Tábor, který byl zřízen v roce 2013 a na který už OSN nedohlíží, je útočištěm těch, kteří v minulých letech uprchli před válkou na severu země a poté před válkou, která v roce 2016 zpustošila i hlavní město. Nyní žijí v táboře lidé "omezovaní kmenovými, ekonomickými a sociálními bariérami", říká otec Federico Gandolfi, misionář Menších bratří, farář farnosti Nejsvětější Trojice v Džubě, který má na starosti i pastoraci v táboře, kde všichni patří ke kmeni Nuerů, na rozdíl od vládnoucího kmene Dinka.
"Je tam tolik potřeb," vysvětluje misionář, "ale tam učí, že se dá žít i s málem a že se dá žít v klidu, to mě vždycky ohromí. Z lékařského hlediska je zde v táboře prakticky nulová pomoc, nemohou chodit do nemocnic, úmrtnost je velmi vysoká, a to jak u dětí, tak u dospělých, na nemoci, které jinde buď už neexistují, nebo by se daly velmi snadno léčit." Nové generace, které v táboře vyrostly, mluví pouze svým jazykem, nenaučily se běžně používanou arabštinu ani úřední angličtinu, což jednou ještě více ztíží proces integrace, a přesto, pokračuje otec Gandolfi, "vidíte kolem sebe děti a lidi, kteří se stále usmívají a jdou s nadějí vpřed. A papež, který se odpoledne setká s některými evakuovanými z tábora v Hale svobody spolu s dalšími lidmi, kteří přijeli z jiných částí země, představuje podle svých slov "naději s velkým N pro tyto lidi, kteří nemají vůbec nic, a přesto se usmívají, protože přikládají důležitost věcem, které mají cenu, totiž setkání s druhým". Zde se usmívají díky vztahům, které mají, a František přichází potvrdit základní vztah, který je založen na víře”.
Navzdory hrůzám, navzdory truchlení, fyzickým zraněním a dalším věcem mluví vysídlenci z tábora v Džubě o smíření a míru, říkají, že jejich nadějí je, že jednoho dne budou opět jednotným národem, v jejich srdcích není místo pro nenávist a touhu po pomstě. "Je to víra," pokračuje duchovní, "vědí, že usmíření je jediný způsob, jak zajistit budoucnost pro jejich děti. Pro misionáře, kteří jako jediní doprovázejí vysídlence v táboře, v němž je řada katolických i protestantských farností, není vždy snadné mít pozitivní pohled na budoucnost těchto lidí, kteří nás však, jak zdůrazňuje bratr Federico, "učí, že život jde dál, vědí, že budoucnost může být krásná, že hodně záleží na nich, a proto přikládají důležitost základním věcem, jako jsou jejich lidé a jejich jednota".
