V italských kinech film režiséra Rosiho o papežových cestách
Fabio Colagrande – Vatican News
Po mimosoutěžní účasti na 79. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách přichází 4. října, na liturgickou památku svatého Františka (v Itálii slavené s vyšším stupněm slavení jako svátek hlavního italského patrona, pozn. red.), do italských kin film Gianfranca Rosiho „In viaggio“, věnovaný papežovým apoštolským cestám. Dokumentarista, který v roce 2013 získal Zlatého lva v Benátkách za film Sacro GRA a v roce 2016 Zlatého medvěda v Berlíně za film Fuocoammare, se zhostil nevídané výzvy a natočil film založený z velké části na záběrech z vatikánského archivu, které se týkají apoštolských návštěv papeže Františka během téměř deseti let jeho pontifikátu. Výsledkem je dokument, který sám režisér v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas/Vatican News označuje za „experimentální“ a vysvětluje, že chtěl natočit dílo, které by sledovalo papeže na cestách a doprovázelo diváka na pouti po dramatech naší doby. Film, který chce být „poctou těm, kteří se snaží něco změnit“ a který, jak Rosi doufá, „bude k vidění v kině, ve tmě a na velkém plátně. Opravdu totiž věřím, že se lidé vrátí do kina, protože jen tam jsou nezbytné podmínky pro vytvoření důvěrného vztahu k obrazům a dialogu s papežem na dálku“.
Mnozí si všimli určité souvislosti: dvě z vašich nejslavnějších děl – „Fuocoammare“ (2016) a „Notturno“ (2020) - jsou natočena na Lampeduse a v Iráku, tedy na dvou místech, která František navštívil v roce 2013, na začátku svého pontifikátu, a loni v březnu. Byla to právě tato okolnost, která vás podnítila k tomuto projektu? Jak vznikl film „In viaggio“?
„Právě jsem se vrátil z Iráku, kde jsem byl kvůli svému filmu "Notturno" (Nokturno), a v předvečer papežovy cesty do této blízkovýchodní země jsem poskytl rozhovor listu L'Osservatore Romano. Protože jsem papežovy poutě nesledoval podrobně, myslel jsem si, že jich František vykonal nanejvýš tucet. Během tohoto rozhovoru jsem si však uvědomil, že jich bylo více než třicet. Tento papež nezůstává v Římě, ale sám se stává poutníkem a bere nás do koutů světa postižených dramaty naší doby. Zvláště mě zajímalo ukázat jeho cesty mimo Vatikán, na kterých jako by bylo možné skrze papežův pohled a témata, která řeší ve svých projevech, zmapovat stav lidstva. Na druhou stranu je pro mě každý film výzvou a tady šlo o to převést reportážní materiál do jazyka bližšího filmovému. Vytvořit portrét člověka ze stovek a stovek hodin filmového materiálu. Chtěl jsem ukázat, že je možné natočit film o papeži, vyhnout se ideologickému a teologickému přístupu, ale podat univerzální příběh“.
Jak obtížné bylo natočit dokumentární film, který z velké části neobsahuje vámi natočené záběry?
„To bylo nejtěžší, protože mé filmy se rodí z cestování, ze setkání, z míst, z velkého množství známostí s lidmi, které potkávám. Moje filmy se strukturují pomalu, nikdy nechodím na místo s pevně danou myšlenkou, s tezí, kterou chci uplatnit. Je to dlouhý proces čekání, interakce a důvěry, kterou si musíte získat. Je za tím tedy velmi dlouhý fyzicko-psychický a vyprávěcí proces. Například při natáčení Nokturna jsem strávil tři roky na Blízkém východě. Zatímco tady jsem byl poprvé jen "divákem". Jak jsem řekl v Benátkách, je pro mě také obtížné vyprávět o tomto filmu, protože nemám žádné anekdoty. V mých filmech je obvykle každá scéna spojena s řadou událostí, někdy dobrodružných, někdy strašlivých, někdy tragických, které mě vedou k natočení určitých věcí. Tady jsem naopak strávil celé dny u videa a prohlížel hodiny a hodiny materiálu, z něhož jsem musel tuto syntézu udělat. V podstatě šlo o střihový film a v tomto typu filmu je vždy nutné přidávat. Místo toho jsem si od začátku uvědomoval, že musím pracovat metodou odečítání, transformovat tento materiál a dospět k syntéze, impresionistické struktuře, bez komentářů a vysvětlení. Síla této práce spočívá v tom, že v pouhých osmdesáti minutách shrnuje devět let cestování a více než šest set hodin materiálu. Je to obrovské dílo, a proto ho označuji za experimentální“.
Často jste používal velmi sugestivní záběr: kameru, která snímá papeže zezadu v papamobilu, jak projíždí ulicemi různých měst a míst. Co vás na těchto snímcích zaujalo?
„Jsou to obrazy, které mě fascinovaly. Skoro bych chtěl natočit film jen s těmito obrazy: ticho a papamobil, jak projíždí různými místy světa. My vidíme to, co vidí papež, a pak zvuky tohoto davu: někdy velmi přítomné, jindy řídké. Možná by to však byl příliš experimentální film. Na těchto scénách mě zaujal téměř "robotický" pohyb papeže, v dobrém slova smyslu: podívá se doprava, pak doleva, aby pozdravil dav. Zejména na cestách s papežem na Maltě a v Kanadě jsem pak zjistil, že když se František dívá do davu, zdá se, že se dívá všem do očí. Líbily se mi tyto snímky, na kterých je sice papež zezadu, ale je cítit, že má velmi hluboký kontakt s davem. Naproti tomu jsem chtěl umístit i snímky, na kterých je na ulicích velmi málo lidí, jako například v Africe. Tyto němé obrazy každopádně udávají rytmus celému dílu. Ticho je ve filmu velmi důležitým prvkem pozastavení: papež často mlčí, jako by chtěl popadnout dech a uspořádat si myšlenky“.
Jaké rysy vás jako umělce a člověka na tomto pontifikátu nejvíce zaujaly?
„Myslím, že film má být reflexí tohoto pokulhávajícího světa a lidského stavu. Zaujaly mě některé Františkovy výroky k otázkám životního prostředí, chudoby, války a prodeje zbraní. Můj film však nenabízí odpovědi, chce být spíše poctou těm, kteří se snaží něco změnit. Není náhodou, že začíná otázkou. Hned na začátek jsem vložil záběry radaru, převzaté z mého filmu "Fuocoammare", a úzkostný křik migrantů, kteří žádají o pomoc, protože se topí, a na druhém konci telefonu hlas pobřežní stráže, který opakuje otázku: "Jaká je vaše pozice?" Pro mě se tato otázka stává metaforou toho, co by si měl položit každý z nás: jaký je náš postoj ke světu, k tomu, co se děje. Protože jedině jednotlivec může zaujmout postoj k možné změně. Film nemá žádné poselství, ale chce v tomto smyslu diváka vybídnout. Další věc, která mě zaujala, je schopnost tohoto papeže omluvit se, a to i osobně. Ve filmu ho vidíme v Kanadě, kde se jménem církve omlouvá domorodcům, ale také ho vidíme, jak se vrací z Chile a omlouvá se osobně. To je pro mě silný moment, protože uznat vlastní chyby je něco hluboce "božského". Možná je to další poselství filmu: všichni musíme pochopit své chyby, individuálně i kolektivně“.
