450 let od narození Caravaggia
Johana Bronková - Vatican News
Čtyřicet badatelů, odborníků na malbu a kulturu přelomu 16. a 17. století, vystoupí se svými příspěvky v rámci pěti virtuálních setkání naplánovaných na lednové středy a pátky (12., 19., 21., 26 a 28. ledna). Nechybí mezi nimi známé kapacity jako Claudio Strinati, Sybille Ebert-Schifferer, Silvia Danesi Squarzina, Rossella Vodret, Alessandro Zuccari nebo Bret Treffers.
Proč opustil Milán? Jaký měl vztah k rodičům? Kdy přijel do Říma? Ale také otázky šíření jeho vlivu napříč evropským kontinentem i za jeho hranice. Caravaggio patří mezi umělce nepřestávající přitahovat laickou veřejnost i odborníky. V bezpočtu historických románů se jejich autoři vciťují do postavy geniálního bouřliváka, který překračoval konvence své doby zžíravou autentičností spojenou s nesmírným talentem. Rozkrývání tajů jeho života však neméně přitahuje badatelskou komunitu; vynořují se stále nové podrobnosti a s nimi nové otazníky – jako například poměrně nedávná hypotéza o malířově smrti v Ladispoli a nikoli v Porto Ercole, jak uváděli nejstarší umělcovi biografové.
Mezi otázky vyvolávající zvláštní pozornost patří také Caravaggiův vztah k víře. Právě pochybnosti o jeho morálce a náboženství, stejně jako - v umělecké rovině - sklon k syrovému popisu reality, přispívaly k averzi, některých pozdějších umělců a teoretiků vůči jeho osobě. Po obdobích klasicismů a akademismů se Caravaggio – ale i celý svět barokního umění, k jehož rozvoji dal mocný impuls - vrátil na výsluní pozornosti až ve 20. století. Probíhající sympózium klade důraz také na tento historický vývoj. Kromě výročí narození, připomíná ve svém nadpisu také rok 1951, kdy v Miláně proběhla přelomová výstava Caravaggiových obrazů připravená slavným italským historikem umění Robertem Longhim.
Právě k tomu se vrací Barbara Jatta, ředitelka Vatikánských muzeí, v rozhovoru s Paola Ondarzy pro Vatican News:
„Ještě ve 30. letech 20. století, před reinterpretací Robertem Longhim, byl Caravaggio považován za kacíře, za někoho, kdo byl ve svém zobrazení posvátna příliš drsný. Výzkumy posledních sedmdesáti let tuto vizi vyvrátily. Není náhodou, že se dnes znovu objevuje téma Caravaggiovy víry a spirituality. Víme o umělcově účasti na čtyřicetihodinové eucharistické pobožnosti, v jeho sakrálních dílech byly identifikovány autoportréty. Ve Vatikánských muzeích najdeme obraz, který mnozí považují za vrcholné dílo tohoto lombardského malíře: Kladení Ježíše do hrobu. Když byla Pinakotéka ve 30. letech 20. století postavena, byl tento obraz umístěn do středu barokního sálu. Dílo pochází z římského kostela Santa Maria in Vallicella, odkud bylo během napoleonského tažení odvezeno a vystaveno ve francouzském Louvru. V roce 1815 se Canova zasloužil o jeho navrácení do Říma, a tak se dostalo do Vatikánu. Je to obraz, který svědčí o velké zbožnosti tohoto umělce."
Caravaggiova malba (datovaná mezi léta 1602-1604) se do Chiesa Nuova, mateřského kostela kongregace oratoriánů sv. Filipa Neriho, nevrátila. V druhé kapli vpravo ji nahradila kopie innsbruckého rodáka Michaela Köcka (1760-1825). Díky ní však může každý návštěvník Říma prožít nesmírnou adresnost, s jakou Caravaggio angažuje diváka – nikoli ovšem do obrazu jako takového, nýbrž do posvátného dění, které se odehrává na oltáři pod ním. Malíř ve svém podání odkazuje k obdivovaným předlohám, k Michelangelově svatopetrské Pietě v pevně sochařské modelaci Kristova těla, a svou inspiraci dokonce přiznává, když v tváři Nikodéma zachycuje Michelangelovy rysy. V dramatickém gestu Marie Kleofášovy se dostává ke slovu teorie afektů rozvíjená malíři předchozího století; ruce vztažené v prudkém gestu k nebesům vyjadřují bolest. Hlavním Caravaggiovým tématem však je kompozice scény. Odehrává se na náhrobním kameni, jehož ostře nasvícený roh vytrčuje do divákova prostoru, nad jiný kámen – kámen oltářní, na kterém se nepřestává opakovat Kristova oběť. A v temném stínu smrti pod kamenem spatříme dvě rostliny, jednu suchou, druhou s bujnými zelenými listy – coby podobenství nového života. A k té také splývá pohřební plátno, bělostné, ve světle zmrtvýchvstání třetího dne – a bělostné jako hostie, kterou kněz pozvedne, aby se proměnila v chléb života.
