Tomáš Sixta: Netradiční místa setkání s Kristem

Milí posluchači Vatikánského rozhlasu, rád bych se s vámi dnes podělil o myšlenky a otázky, které ve mně vyvolal text z 24. kapitoly Lukášova evangelia, který se čte při katolických bohoslužbách 3. neděle velikonoční. Přesně jde o 24. kapitolu verše 35-48.

Po Kristově smrti jsou učedníci pospolu, a zatímco si myslí, že velké věci definitivně skončily, tak se ve skutečnosti nachází uprostřed strhujícího dějového zvratu. Nejdříve se ženy vrátí se zprávou o prázdném hrobě. I Petr vidí jen prázdná pohřební plátna. Jiní učedníci rozmlouvajíce o tom, co za příběh to do háje právě zažili, potkávají Krista na cestě do Emauz. Vrací se k ostatním učedníkům, ti jim říkají, že Ježíš se zjevil Petrovi, oni zas jak ho potkali na cestě, drama vrcholí, přichází Kristus, prvotní zděšení, posléze radost, setkání se Vzkříšeným a pochopení. Čteme o setkání, které zvrátí běh dějin.

Jenže žánr evangelia nemá ambici jen popsat světodějné události, které zapříčinily, že se křesťanství tak brzy rozšířilo do všech koutů Středomoří. Evangelium chce být výzvou pro naše osobní dějiny, chce být hybnou silou našeho příběhu. Nojo, jenomže to se to evangeliu říká, když má k dispozici takový materiál! Mně se přece Kristus nezjeví a neřekne mi: „Podívejte se na mé ruce a na mé nohy“ a už vůbec ho neuvidím jíst rybu.

A to je možná výzva, kterou nám dnešní evangelium klade. Jako kdyby nám říkalo: Kristus není mrtvý. Lze se s ním setkat. Jak to uděláš ty?  Kde se dnes setkat s Bohem?

Ano, známe jistě správné odpovědi. V modlitbě. V Písmu. Ve svátostech – a zvláště při společném slavení eucharistie… Zkusím dnes nabídnout 4 méně tradiční místa setkání s živým Kristem.  Předtím ale musím nastínit dva teologické problémy, dva spory, které se linou dějinami křesťanství od počátků. Ale nebojte, po troše teorie dojde i na praxi.

První spor se týká vztahu křesťanů k pohanské moudrosti a jeho stopy jsou patrné už ve 2. století po Kristu. Zatímco starokřesťanský spisovatel Tertulián ve svém spisu De praescriptione hřímá: „Co mají Atény (symbol pohanské filozofie) společného s Jeruzalémem?“ a tak stačí evangelium a otevřenost vnějšímu světu není třeba, tak ještě o něco starší křesťanský autor, svatý Justýn Mučedník, říká pravý opak. Zjevení to není jen Boží Slovo – Kristus /řecky Logos Christos/, ale také jsou to semena Božího slova /řecky Logos spermatikos/ rozesetá v celém stvoření, v moudrosti pohanských básníků a filozofů. Pohledem těchto všudypřítomných semen Božího slova tak může další křesťanský spisovatel Lactantius vidět třeba v básních pohana Vergilia proroctví ohlašující Kristův příchod.[1] Není bez zajímavosti, že koncept semen slova přebírají i mnohé církevní dokumenty 20. a 21. století.  

Druhý spor se vede mezi transcendencí a imanencí Boha vůči světu. Tedy: je Bůh nad světem nebo ve světě? Podle významného německého teologa Jürgena Moltmanna měl Starý zákon tendenci spíše Boha od světa oddělovat. Bál se totiž zbožštění přírody.[2] Vždyť okolní národy uctívaly jako boha například slunce, a to Izrael nechtěl. Moltmann se snaží tuto jednostrannost poněkud vyvážit. Bůh není se světem totožný, ale zároveň je víc než jen jeho Původce, který je kdesi mimo svět. Bůh a stvoření nestojí proti sobě, ale Bůh stvořil svět a zároveň do něj vstoupil.[3] Moltmann tak odmítá panteismus (Bůh je totožný se stvořením), ale postuluje pan-en-teismus: Bůh je přítomný ve stvoření.

Starokřesťanský Justýn a novodobý Moltmann však nejsou suší teoretici – vždyť přece to, co říkají, má zásadní vliv na náš život. S Bohem se lze setkat všude. Nejen v modlitbě, nejen v Písmu. Nejen v jakési éterické duchovní sféře přístupné jen mystikům. Celý svět je plný semen Božího slova, neexistuje „duchovní život“ a „neduchovní život“. Je jen jeden život a v tomto životě se lze setkat s Bohem.

Nabídnu závěrem alespoň v rychlosti 4 takováto možná méně tradiční místa setkání s Bohem.

1) V lidech. A zvláště v těch trpících, jak nám připomíná papež František. V chudých, utiskovaných, v obětech ekonomické, politické a sociální marginalizace. Jezuitský mučedník 20. století Ignacio Ellacueira o nich mluví jako o „ukřižovaných lidech“. Tito trpící ukřižovaní lidé jsou podle Ellacueiri dějinným pokračováním Božího trpícího služebníka.[4] Jeho spolubratr, přítel a významný teolog Jon Sobrino pak po zkušenosti s bezprostředností chudých, ve kterých se setkal s trpícím Kristem, parafrázuje slavný výrok „mimo církev není spásy“ na „mimo chudé není spásy“.[5]

2) Druhým místem možného setkání s Bohem je na první pohled obyčejné společné stolování. Vždyť Ježíš opakovaně stoluje s lidmi a vrchol křesťanské bohoslužby je společné jídlo. Ale nejen eucharistická slavnost je místem Boží přítomnosti. Jaksi analogicky každé lidské stolování je – jak říká irský profesor dějin teologie T. O’Loughlin - takovým anonymním slavením eucharistie.[6] Ostatně český odborník na liturgiku František Kunetka píše: „Pro Pavla, který z židovství převzal význam společného stolování, má důležitost každé společenství stolu, byť by i nebylo spojeno se slavením Večeře Páně.“[7] A dále cituje velkého znalce židovství F. Mußnera, který říká, že „podstatou křesťanství je společně jíst.“[8] Ne náhodou je obrazem plnosti s Bohem eschatologická hostina. A tak každý povedený piknik s přáteli, každá rodinná oslava, každé stolování plné lidské vzájemnosti a sdílení je místem, kde lze najít Pána, který je uprostřed nás.

3) Mezilidské vztahy jsou obrazem a ikonou Trojice[9] a tak lidská zkušenost přátelství hraje důležitou roli v životě z víry.[10] Podle italského teologa Tulla Goffiho pak „událost vtělení Slova svědčí o tom, jak velmi chce být Bůh přítomen v lidské zkušenosti přátelské lásky.“[11] Goffi také vztah mezi člověkem a Bohem nazývá v návaznosti na Tomáše Akvinského přátelstvím. Zároveň však lze objevit Pána ve zkušenosti přátelství mezilidského.[12] V posledku podle Goffiho každé přátelství pochází od Otce,[13] je sdílením Ducha lásky[14] a zpřítomňuje Pána, který chce být přítelem každého člověka.[15] A tak každý člověk může prožívat přátelství jako „mystickou zkušenost lásky“[16]

4) Čtvrté místo, které nabízím jako možné setkání s Bohem, jsou tzv. mezní nebo hraniční situace. V tomto bodě vycházím z německého existencialisty Karla Jasperse. Podle něj „Mezní situace jsou nepřehlédnutelné; v našem pobývání už za nimi nevidíme nic jiného. Jsou jako zeď. na niž narážíme, na níž ztroskotáváme.“[17] Jsou to situace v životě kdy se dostáváme, jak napovídá jejich označení, na samou hranu existence. Jaspers uvádí jako příklady vinu, utrpení, boj nebo smrt. Ne, že by Bůh s námi nebyl stále i ve všedním dni, ale právě v mezních situacích se s Ním zvlášť intenzivně setkáváme. Mez je podle Jasperse ještě imanentní, ale již odkazuje k transcendenci. Méně filosoficky řečeno: v situacích kdy jsme v životě na hraně, v nějakém bodu zlomu a dotýkáme se jádra naší existence, se zvlášť můžeme setkat s Bohem. A také můžeme mít jistotu, že až se dostaneme na hranu, tak původce našeho života nás neopustí. A i kdybychom nabyli ten pocit, že nás věčné Ty nechalo na holičkách, tak můžeme mít naději, že nejpozději v té největší mezní situaci – ve smrti – se s Bohem setkáme. A tam všichni trpící budou definitivně obejmuti a utěšeni, tak, že o tom nelze snad ani mluvit. 

Učedníci se setkali s Kristem (jak čteme v evangeliu 3. neděle velikonoční) u prázdného hrobu, cestou do Emauz, při společném jídle… Pokusil jsem se nabídnout čtyři méně tradiční místa, kde se můžeme setkat s Kristem my. Vybízím vás, abyste vymysleli ještě aspoň 30 dalších takových míst. Ale ještě něco vám prozradím. Snad nejvýznamnější katolický teolog 20. století jezuita Karl Rahner řekl: „Bůh je všude se svou milostí.“[18]

Pro Českou sekci Vatikánského rozhlasu – Tomáš Sixta

 

[1] Srov. PUTNA, Martin C. Křesťané a Římské dědictví básník svůdce, básník kazatel, hymny bez básníků. In FISCHEROVÁ, Sylva – STARÝ, Jiří (ed.). Původ poezie: proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách. Praha: Argo, 2006, s. 89.

[2] Srov. MOLTMANN, Jürgen. God in creation: a new theology of creation and the Spirit of God. Minneapolis: Fortress Press, 1993, s. 13.

[3] Srov. tamtéž, s. 15.

[4] JANDEJSEK, Petr. Christologie z pomezí: Jacques Dupuis, Roger Haight a Jon Sobrino. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2019, s. 131-132.

[5] Srov. tamtéž, s. 147.

[6] Srov. O'LOUGHLIN, Thomas. The Eucharist: Origins and Contemporary Understandings. Bloomsbury Publishing, 2015, s. 199

[7] KUNETKA, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, s. 45.

[8] Cit. in tamtéž.

[9] Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi: náčrt trinitární teologie. 2. vyd. Praha: Krystal OP, 2010, s. 353.

[10] Srov. MCDOUGALL, Joy Ann. Pilgrimage of Love: Moltmann on the Trinity and Christian Life. Oxford University Press; 2005, s. 140.

[11] DE FIORES, Stefano – GOFFI, Tullo (ed.). Slovník spirituality. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 753.

[12] Srov. tamtéž, s. 755.

[13] Srov. tamtéž, s. 756.

[14] Srov. tamtéž, s. 758.

[15] Srov. tamtéž.

[16] Tamtéž, s. 755.

[17] JASPERS, Karl. Mezní situace. Praha: OIKOYMENH, 2016, s. 10.

[18] Cit. in ŠMEJDOVÁ, Barbora. Imagination as a Theological Term [online]. 2014 [cit. 2021-01-28]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/153674, s. 66.