Ilustrační foto Ilustrační foto 

Zbaveni beznaděje

Komentář "Církev a svět"

Josef Štogr

Nedávno jsem slyšel rozhovor dvou nadšenců, hvězdářských amatérů, o slunovratu. Slunovraty a rovnodennosti jsou nesporně v ročním cyklu našich životů něčím výjimečným, a tihle dva se bavili o tom, kdy že je nejdelší noc. Je to přesně ten den, kdy je kalendářní rozhraní podzimu a zimy, nebo na to má vliv různá rychlost pohybu Země kolem Slunce, sklon zemské osy? Ti dva věděli něco o zajímavosti apogea Země od Slunce, věděli cosi o tom, co je to odvrácená tvář, byli všímaví, zajímali mne. Chtěl jsem jim vstoupit do hovoru s tím, že nevím, která z těch nocí je nejdelší, ale vím, která je nejtajemnější. Ale pak jsem si to rozmyslel. Kde navázat hovor? Nemohu přímo říci, že nejvýznamnější noc, ze všech těch dlouhých, je ta vánoční. Neselhal jsem? Nepropásl jsem příležitost svědčit?

Nevím, myslím, že ne. Ti, kdo se zajímají o ten či onen aspekt světa se zpravidla stejně nenechají ze své napřenosti ke světu vytrhnout. A je důležité, aby se s nočním ztišením setkali ve správný čas, připraveni na ticho. Ale problém mi zůstal – jak ukázat tomu, kdo má plnou hlavu světa, že se právě skrze tuto zaplněnost své hlavy míjí s něčím mimořádným: s tajemstvím, se zrozením, překračujícím svět? Jak světu kázat, jak „hlásat ztišení?“. K tomu jsou dobrá slova modlitby, nikoli slova přesvědčování.

Vím, která noc je nejtajemnější, je to noc budoucnosti. Chápu noc po Štědrém večeru jako tu nejtajemnější noc, protože je to noc zrození. To proto má smysl „půlnoční“, i v té archaické podobě Rybovy mše: Slavnost je v den Narození Páně, ale ta noc… noc. Než se na tuto slavnost rozbřeskne…

Noc nám v něčem uzavírá svět, a my si svítíme, abychom si něco ze světa udrželi co nejdéle. A nejde jen o to, že pak žijeme ve světelném smogu, oslňujeme se tím, co svítí, a pak už vůbec neumíme vnímat skutečnou záři, neumíme vnímat cosi původnějšího, než je světlo Slunce a Měsíce, stvořených nebeských těles. Pán Bůh nás bude ozařovat – a v jistém smyslu již můžeme v tuto noc vnímat jeho záři jako odlesk milosti posvěcující.

Naše každodennost nás pohlcuje, a tento rok obzvlášť, vše jako by se ocitlo na skluzavce, řítíme se někam, nejsme, kde bychom chtěli být, s hrůzou si uvědomujeme, jak jsou zranitelní a manipulovatelní ti, kdo se drží světa, kdo vnímají jen věci aktuálně osvětlené tím či oním mediálním reflektorem. Ti dva se alespoň bavili o něčem výjimečném, o nejdelší noci, o odvrácené tváři Slunce. Nebavili se o aktuálním dni, o beznaději a bezmoci, o své neschopnosti vzepřít se tomu, co nás nyní vláčí světem. Nebyli odevzdaní, nepřijali diktát jediného povoleného tématu; v něčem jsem s nimi navázat hovor mohl. Každá noc je jiná, každá noc je otevřena zrození nového, zrození příslibu. Vše okolo vypadá beznadějně. Řítíme se nezvratně do hrůz novodobého otroctví? Klaníme se falešnému bohu unikajícího zdraví? Jak směšné se to jeví, jak snadno se to ztratí v tichu noci, ve které se zrodil příslib budoucího! Dny budou těžké, třeba i bolestné; nic se nejeví jednoduché. Tahle noc nekončí vítězným „Christos voskres“, nekončí slavným průvodem skrápěným proudy svěcené vody, průvodem, ve kterém hrdě kráčíme za zapáleným paškálem. Na tu vítěznou noc si počkáme po rovnodennosti, až se noc umenší před dnem.

Nyní je noc nejtajemnější, jedna z nejdelších. A ráno? Pastýři se vrací ke svým stádům a my se vrátíme do dní, ve kterých světu vládnou pandémiové – a budeme tiší, soustředění, posilnění. Zbaveni beznaděje.

10. ledna 2021, 15:48