O naději
Zdenek Wasserbauer - pomocný biskup pražský
„Po mnoho dní se neukázalo ani slunce ani hvězdy. Prudká bouře nepřestávala a již jsme ztráceli všechnu naději, že se zachráníme“. (Sk 27,20) Těmito slovy sv. Pavel popisuje situaci, do které se dostal při své cestě do Říma. Situace to byla nanejvýš dramatická; nešlo při ní jen o ekonomické ztráty ale zejména o vážné ohrožení lidských životů. Lodníci se do toho nebezpečí dostali do značné míry vlastní vinou, proto jim Pavel nejprve spravedlivě vyčiní. Nezůstane ale jen u toho, protože je apoštolem Ježíše Krista, „naší naděje“ (1Tim 1,1): „Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději… Buďte proto dobré mysli“ (Sk 27,22.25) A Pavel sám je prostředníkem a dokonce důvodem této naděje, že se nakonec zachrání.
Když jsem byl požádán o tento příspěvek, napadlo mne napsat novoroční slovo o naději. Už od jara prožívá celá naše společnost nelehké období, a situace se moc nelepší. Spíše naopak. A je to znát na náladě ve společnosti. Myslím proto, že je třeba mluvit a psát o naději, že to jednou skončí a že se nakonec zachráníme. Všichni lidé potřebují k životu naději podobně jako kyslík k dýchání nebo jako pevnou kotvu, jejíhož lana se mohou držet.
Četl jsem nedávno pojednání Josefa Ratzingera: „O naději“ (Communio, 3/2009, str.207), ve kterém mluví takto jednoznačně: „znakem křesťana je podle Pavla naděje a naopak beznaděj charakterizuje ateistu. Být křesťanem znamená být tím, kdo má naději, kdo vstupuje do prostoru zaručené naděje; naděje není pouze jedním artiklem mezi mnoha ostatními, nýbrž definicí samou křesťanské existence“.
Je tedy smutné vidět křesťana, který se neopírá o naději; stejně tak je krásné potkat takového, který není jen rozeným optimistou, ale je plný naděje, protože se přimknul ke Kristu a na něm staví svůj život jako na skále. On je ten, který má v rukách všechno a všechno promění. Papež František v jedné katechezi (27.9.2017) cituje básníka Peguyho, který říká, že Bůh nežasne ani tak nad vírou lidských bytostí, ba ani nad jejich dobročinnou láskou. Úžas a pohnutí v něm však vzbuzuje jejich naděje, že ony ubohé děti vidí, co se děje, ale věří, že zítra bude lépe!
Narážíme na různá prohlášení a články na adresu církve, jak nezvládá současnou situaci (a je mi někdy smutno z těch krátkozrakých kritiků dokonce z našich vlastních řad!). Sám vím o tolika bratřích a sestrách, kteří slovem či skutky přinášejí mnohým naději. Sám osobně spíše překvapeně sleduji postoj mnohých křesťanů, kteří jsou už od jara k smrti vyděšení. Jakoby je překvapila skutečnost, že jsme smrtelní a přitom nevnímali, že Kristus smrt jednou provždy přemohl a ona je pouze jakýmsi mostem do věčného života. Kristus nás ze strachu před smrtí vysvobodil, protože nám přinesl úžasné poselství o tom, že život těch, kdo v něho věří, nekončí, nýbrž je proměněn. Proto Benedikt XVI. tvrdí, že naděje je ekvivalentem víry (Spe salvi, 2).
Církev nám stále předkládá důvody této naděje. A je její neúnavnou hlasatelkou i v této době, třeba v nezištné službě těch našich kněží, kteří nezavřeli kostely, ale vysluhují svátosti a jsou kreativní ve způsobech, jak hlásat a být v kontaktu se sobě svěřenými. To jsou skuteční pastýři, kteří vedou k hlubšímu poznání a pomáhají se orientovat. „Naděje nespočívá v čekání na to, že se věci mimo nás obrátí k lepšímu. Spočívá v tom, že ve svém nitru budujeme lepší vztah k tomu, co se odehrává v naší duši. Spočívá v tom, že se odhodláme vzdát se kontroly nad dneškem a uvěříme v budoucnost, kterou nemůžeme vidět, ale kterou můžeme odevzdat Bohu.“ (Joan Chittister).
Vrátím se ještě na závěr k Ratzingerově pojednání o naději: „Co je naděje, se stává zřetelným v modlitbě; co znamená modlitba, pochopíme, když porozumíme věci naděje. A protože Otčenáš je modlitbou rozhodující, je jeho vyjádření vztahu modlitby a naděje měřítkem… Ve své druhé části odpovídá na každodenní obavy člověka a dodává mu odvahu přeměnit je prosbou v naději. Jde o denní živobytí; jde o strach před zlem, které nás různými způsoby ohrožuje; jde o mír s bližními; jde o mír s Bohem a o ochranu před vlastním zlem, před pádem do nevíry a beznaděje… Otčenáš je však více než jen katalogem obsahu naděje. Je to uskutečňovaná naděje: modlit se jej znamená vstoupit v dynamiku těchto obsahů, v dynamiku samotné naděje“. (str.219)
Ve většině kostelů a možná i doma budeme mít ještě skoro měsíc vystavené betlémy. Poklekejme u nich a božskému Dítěti položme třeba právě v Otčenáši k nohám všechno to, čeho se bojíme a prosme ho, aby nás obdaroval pokojem a naplnil nadějí. A do celého nadcházejícího roku 2021 vám všem přeji slovy sv.Pavla: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého“. (Řím 15,13)
