O diktatuře konsenzu
P. Milan Glaser SI - Vatikán
Rasismus i antirasismus jsou ideologie, které tvoří dvě strany téže mince. Falešné mince, kterou penězokazové udržují v oběhu přibližně tři století. Pouliční nepokoje ve Spojených státech a mezi imigranty alžírského a čečenského původu ve francouzském Dijonu mají stejný zdroj. V rámci globalizace jsou však předzvěstí ještě něčeho jiného, totiž zásadní nemohoucnosti lidského rodu být jako Bůh, což neznamená znát dobro a zlo, jak tvrdil had v zahradě Eden (Gn 3,5), nýbrž řídit své soužití láskou. Takové soužití ovšem nenastane, dokud nebude z tohoto světa také veřejně vypuzen jeho - vírou již poražený - vládce, tedy otec lži. A k tomu dojde pouze paruzií, kterou bohužel dnešní křesťan očekává spíše s nechutí, nemluvě o touze, byť jen skromné.
Pojem rasy vznikl odmítnutím biblické víry v jednotu lidského rodu, což učinil v polovině 17. století Isaac de la Peyrère (1596-1676) ve spise Systema theologicum ex praeadamitarum hypothesi (Teologický systém založený na předpokladu, že lidé byli před Adamem, 1655). Tento francouzský libertin svojí spekulací rozvrátil dosavadní biblickou exegezi – židovskou i křesťanskou – a tím mnoho dalších odvětví lidského vědění. Tvrdil, že od Adama e Evy pochází pouze vyvolený národ, ke kterému mimochodem také patřil, a všichni ostatní jsou nižšího živočišného původu. Jeho dílo, které bylo odezvou objevu národů z Nového světa, je komentářem pasáže z listu Římanům (5,12-14), která se čte v dnešní liturgii. Peyrère svým výkladem popřel Pavlovo učení o spáse celého lidského rodu v Kristu, ale kupodivu se tím nikterak nezřekl mesianistického očekávání. Rozbitím víry v původ lidstva však pozbývá významu i prvotní hřích, což má spletité a protikladné důsledky nejen v teologii, antropologii, ale i právu, biologii a samozřejmě v politice.
Tento rozvrat v pojetí lidské přirozenosti vyústil v odmítnutí samotného jejího pojmu, nemluvě o dědičném hříchu člověka. Od 19. století se začaly objevovat různé formy nauk, pokoušejících se vytvářit umělý společenský konsenzus, založený na zmíněném bludu ohledně jednoty lidského rodu, a využívají přitom technik hromadné komunikace. Komunismus a potom nacismus nejsou jedinými, ani posledními poblouzněními lidské mysli; byly však rozvinutím předchozích chybných předpokladů týkajících se lidské přirozenosti, předpokladů, jejichž smyslem – na rozdíl od toho, co proklamovaly – nebylo povznést člověka, nýbrž odcizit jeho smýšlení a cítění Bohu Stvořiteli.
Ocitli jsme se tak ve světě, kde mediální komunikace funguje jako nástroj moci a nikoli jako prostředek porozumění. Toto soustřeďování moci pod společným jmenovatelem nemá původ v Bohu, nýbrž redukuje společenskou přirozenost člověka (zóon politikon): jeho myšlení, vyjadřování i jednání. Neuniká sice dosahu Boží prozřetelnosti, ale ohrožuje lidskou svobodu, kterou se pokouší dusit ochromujícím strachem nebo naopak plamenným nadšením vzhledem k iluzím či fingovaným faktům, jimiž je očkováno veřejné mínění. Na člověku je vymáhán souhlas podbízivou, strhující anebo naopak jen jakousi formální argumentací, které vlastně ani není zapotřebí. Je zahlcován množstvím informací, jež působí jako kulisy, do kterých musí sám sebe kreativně umístit, aby nevypadl ze společenského kontextu a vyhnul se možné ostrakizaci. Ve skutečnosti dochází k individuálnímu i kolektivnímu podmaňování člověka skutečně nepřátelskou mocí či spíše vychází najevo podmanění, do kterého lidský rod upadl na počátku svých dějin. Podvodně vymámený souhlas je sice před Bohem neplatný, ale nutně povede ke ztroskotání pozemské obce, budované na falešném konsenzu, a to podobně jako je po prvotním hříchu nevyhnutelnou tělesná smrt člověka.
Kříž není pouhý individuálně volitelný aspekt náboženské víry, nýbrž proroctví, které se týká celého lidstva a jeho dějin. Proto si křesťanskou víru jedinec nemůže uchovat privátně, nepřijme-li její všeobecnost a nezačne-li nahlížet celé lidské dějiny jejim prizmatem. Politické hledisko, které je poplatné pouze tomuto světu a zachvátilo již prakticky celé křesťanské povědomí a kulturu, je třeba nechat prozářit pravdou, která není z tohoto světa a právě proto osvobozuje. Pouze milost vymaní člověka ze lži, které se svobodně svěřil v zahradě Eden.
