Non serviam - ďáblova lež
P. Milan Glaser SI - Vatikán
Výrok „nebudu sloužit“, připisovaný křesťanskou tradicí ďáblu, lze chápat jako výraz osobní identity, do níž tento stvořený duch, nazývaný odpůrce Boha Stvořitele, přetvořil sám sebe. Zmíněný výrok, který ďábel vypovídá o sobě, ale nepřímo také o Bohu, bývá pokládán za více či méně iracionální výraz odporu k Bohu, ale méně již za úmyslně zavádějící výpověď o Bohu.
Touto výpovědí totiž sugeruje - naprosto iluzorní – „důvod“, který má opodstatnit a ospravedlnit odpor k Bohu Stvořiteli. Ďábel zcela po svém „hájí“ sám sebe, aby svojí „sebeobhajobou“ zároveň osočil Boha z despotismu a tyranství, a promítá tak do osoby Boha svoje vlastní, utajované a neuskutečnitelné choutky zmocnit se stvořeného světa a zejména lidí.
Každý se může přesvědčit o míře rezonancí či obav, které v něm občas vyvolá užití slova sloužit. Svědčí to o tom, do jaké míry jsou lidské myšlení i lidská mluva nakaženy virem této zlomyslné ďáblovy interpretace stvořitelské dobroty Boha. Sloužit je totiž vrcholným projevem božství samotného Stvořitele, protože sloužit znamená kralovat - skrze Něho a s Ním a v Něm. Služba není něčím, co přísluší pouze stvořeným bytostem, nýbrž je podstatou Stvořitele, který je láska. Účast na božství přináší radost, a to tím více, čím více je účastí na Jeho službě druhým.
Minulý týden byl v četbě breviáře úryvek z traktátu Proti bludným naukám (4,13) od sv. Ireneje, připomínající jeden pozoruhodný detail, který to umožňuje nahlédnout: „Když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to proto, že naši službu potřeboval, ale proto aby nám dal spásu.“ Svatý Irenej tady poukazuje nejenom na skutečnost, že Bůh nepotřebuje, aby mu někdo sloužil, ale z řečeného také vysvítá, že Bůh nechce vůbec nic pro sebe, nýbrž pro svoje stvoření, které chce spasit. Proto také samotné výrazy „přikázání“ či „požadavky“, které má Bůh vůči lidem, jsou pouze nedokonalá lidská vyjádření toho, oč jde Bohu doopravdy neboli čím doopravdy je Boží vůle.
Výrok „nebudu sloužit“ sugeruje, že satan byl ke službě nucen, ale vzepřel se, protože chtěl dosáhnout svobody. Vykresluje sebe jako průkopníka svobody, a v tom spočívá podstata lži, kterou zlý duch vnesl do stvoření, jak na to poukazuje Spasitel, Ježíš z Nazareta.
Alternativní kreativita ďábla má možná ještě pointu. Sebezničující rozhodnutí ďábla „nebudu sloužit“ je možná pravou příčinou toho, proč nakonec přece jen slouží právě takovým způsobem, jakým by chtěl, aby stvořené bytostí sloužili jemu, despotovi a tyranovi, tedy proti svojí vůli. Bůh je totiž mocnější, avšak ve Svém slitování. A poněvadž to ďábel ví, je v hloubi smutný a svým smutkem, který je opravdu nelíčený, protože není schopen jej utajit, vábí a láká. Ďábel v sobě skrývá tajemství, jež je mysterium iniquitatis (tajemstvím špatnosti) a může je poznat pouze ten, kdo chce být za každou cenu věčně nešťastný.
