Proces proti kardinálu Pellovi je urážkou práva, píše prof. John Finnis

V  analýze zveřejněné v časopise Quadrant profesor Finnis vysvětluje, proč je odsouzení kardinála Pella právnickou katastrofou, nad níž by se měli zhrozit ani ne tak kardinálovi podporovatelé, jako všichni ti, kterým leží na srdci zásady právního státu, spravedlivého procesu, presumpce neviny a další občanské instituty, považované za posvátné.

Finnis rozebírá rekonstrukci případu rozvinutou kolem údajného sexuálního násilí na dvou mladých členech katedrální schóly. K činu mělo dojít v melbournské katedrále na konci pontifikální mše v roce 1996, kdy si prý kardinál našel pět minut v sakristii ke zneužití dvou chlapců. Podle australského právníka došlo ke třem zásadním chybám. Na prvním místě jmenuje „převrácenou logickou posloupnost“, nepravděpodobnost a nemožnost činu, na nichž se zakládala teze Pellovy obhajoby, a desítky dalších svědectví - totiž tvrzení, že v dotyčný moment byl na jiném místě kostela – není ze strany soudců považováno za relevantní skutečnost, která by dokládala falešnost obvinění. Pravdivost obvinění je tvrzena dříve, než se přezkoumají důvody obhajoby. (Nemluvě o tom, že soudce přesvědčila pouhá obeznámenost údajné oběti s prostorem sakristie, kterou jako člen schóly musel znát. Nezarazila je ani zjevná lež ohledně láhve vína a především barvy vína.) Zásadní problém tedy tkví v tom, že argumenty obhajoby nebyly použity ani pro potvrzení, ani pro vyvrácení obžaloby.

První logická chyba přenáší důkazní povinnost na obžalovaného, přestože podle australského trestního zákoníku spočívá na žalobci. Nejproblematičtějším bodem z procesuálního hlediska je to, že „autoři rozsudku jsou přesvědčeni o pravdivosti a preciznosti žalobců, aniž by se zabývali protidůkazy.“ Dochází tedy k absurdní situaci, kdy soudci, předem přesvědčení o pravdivosti žaloby, ukládají kardinálovi dokázat nevinu. A když jeho obhájci tyto důkazy předloží, uspořádají je nekoherentním způsobem, který oslabuje základy obhajoby. V třetím bodu profesor Finnis ukazuje, jak  svévolně naložili soudci se svědectvím sakristána: spojili totiž dvě jeho nezávislé výpovědi a vynechali tak zásadní skutečnosti, jako že při návratu do sakristie odemykal dveře. Rozsudek vykazuje neoprávněné dedukce, logické skoky a mnoho „of course“, v nichž právník postřehne lehkovážnost toho, kdo prezentuje verdikt napsaný předem.

(job)