Otec Koláček zprostředkovával pocit spojení se srdcem katolické
P. Federico Lombardi - Vatikán
Mám nádhernou vzpomínku na otce Koláčka a pociťuji k němu silné pouto. Když jsem přišel do Vatikánského rozhlasu počátkem roku 1991, otec Koláček tam už byl, a myslím, že snad byl jediným starším jezuitou než já z těch, kdo tam pracovali. Byl extrémně oddaný svojí práci, neuvěřitelně pilný, věrný a extrémně přesvědčený o poslání služby svému lidu, církvi v České republice a církvi ve světě. Byl osobou hluboké spirituality a spojoval v sobě profesionalitu rozhlasové práce a zřetelnou, silnou duchovně-církevní motivaci. Myslím, že toto je hlavní odkaz, který nám zanechal mimo objektivní konzistenci textů desítky let psaných a pronášených do rozhlasového mikrofonu. Tento odkaz přetrvá navždy.
Byl jsem velice hluboce zasažen upřímným poděkováním, které jménem církve v České republice pronesl na pohřbu otce Koláčka minulý čtvrtek (12.9.) rektor České papežské koleje Nepomucenum, který poděkoval za jeho službu a hlas. Otec Koláček měl opravdu velice hezký hlas, velmi dobře zpíval, miloval liturgický zpěv i lidové písně, a také rád zpíval. Jeho hlas měl obrovskou expresivitu, zřetelnost a intenzitu. Ve Vatikánském rozhlasu kromě programů, které denně připravoval v českém jazyce, vytvořil také v italštině několik velmi krásných programů, silně autobiografických, ze kterých bylo zjevně patrné jeho vášnivé zaujetí pro to, co říkal, a také intenzita, která se rodila v srdci. Otec Koláček byl člověkem, který mnoho vytrpěl, když na sobě zažil pronásledování, a jeho svědectví bylo tudíž velice ryzí a věrohodné. Také nadšený způsob jeho vyjadřování nezřídka naznačoval prožité utrpení a účast na dění, ve kterém církev a český lid opravdu trpěl a platil za svobodu a víru.
Byl člověkem velkého sebeovládání, což na někdo mohlo působit dojmem rigidnosti, pokud jde o názory a způsoby podání, ale když se otevřel a bylo možné nahlédnout hloubku jeho cítění, byla zřetelně patrná extrémní hloubka jeho citů a emocí, což svým hlasem velmi dobře vyjadřoval. To je také charakteristické pro rozhlasovou komunikaci, která na rozdíl od té obrazové, umožňuje tónem hlasu předat opravdu hluboká sdělení, postoje, city, jež vycházejí ze srdce a dotýkají se srdce, dosáhnou nejenom hlav, ale i srdcí. Toto bylo v komunikaci otce Koláčka velice charakteristické a zajisté to jeho posluchači zaznamenávali a po léta z toho čerpali. Proto chápu, že jeho hlas zůstává nezapomenutelným pro ty, kdo ho poslouchali také v oněch těžkých dobách a měli tak jeho prostřednictvím pocit skutečného spojení se srdcem katolické církve, s papežem, s Římem a se všeobecnou církví skrze službu tohoto věrného hlasu, ačkoli možná neznali tvář, která k němu patřila, ale poznali jeho zabarvení a chápali tuto hloubku.
Přeložil Milan Glaser
