Cerca

Vatican News
2019.04.30 libro, libri, libreria, editoria cattolica book bookstore Ilustrační foto. 

O rozjásaném nihilismu

Komentář Církev a svět

Letos v prosinci uplyne 30. výročí od smrti významného italského katolického filosofa Augusta del Noce, který v roce 1984 svému příteli, literárnímu kritikovi Rodolfo Quadrellimu, napsal:

Dokonale souzním s tím, co mi píšeš o nynějším nihilismu. To už není ten tragický nihilismus, jehož poslední stopy nese možná ještě terorismus. Ten měl být revolučním řešením, poněkud rozpačitě tušeným nebo spíš rozpačitě připomenutým, a měl v sobě hněv, dodávající mu vzdáleně jakési lidské vzezření.

Ten dnešní nihilismus je však rozjásaný, a to ve dvojím smyslu. Jednak postrádá neklid, to znamená, že hledá posloupnost povrchních požitků s úmyslem odstranit dramatičnost z lidského srdce – patrně vymýcením augustinovského inquietum cor meum. A jednak má svůj symbol v homosexualitě, protože pojímá lásku vždycky „homosexuálně“, a to i ve vztahu mezi mužem a ženou. Hodnocení, o které nám tady jde, je antropologické, nikoli především etické. Rozjásanému nihilismu, který „přehlíží“ různost  (včetně té pohlavní), jež označuje druhého, hrozí, že bude pojímat lásku jako čiré prodloužení svého vlastního „já“ (tedy právě homosexuálně). Nikoli bezdůvodně nachází své reprezentanty mezi bývalými katolíky, o jejichž přízeň usilují ti dosavadní, kteří u nich rozpoznávají něco ze své vlastní hloubi. Takovýto nihilismus je přesnou redukcí každé hodnoty na „směnitelnost“, což je v tom nejhorším smyslu maximálně kapitalistický výsledek procesu, který začal první světovou válkou. Nejhorším mlžením, které působí tento nihilismus, je však ztráta smyslu pro vzájemnost faktorů nynějšího dění. Při bližším pohledu se totiž ukazuje, že není ničím jiným než odvrácenou tváří scientismu a nezbytným sebezrušením každé hodnoty, která není účelová; a v tom, jak správně říkáš, spočívá přesný opak humanismu. (...)

Pro katolíky je charakteristické, že akceptují myšlení svojí doby, původem marxistické nebo kapitalistické. Výsledkem je, že již nemohou promýšlet vlastní metafyziku a svoje náboženství jako pravdu. Tato impotence se ukazuje v tom, že ho prezentují v narážkách a metaforami, jimiž se snaží odlišit od běžných a tradičních katolíků, a opravdu se jim to daří. Škola jejich bezvěrectví je bezkonkurenční. (...)

Myslím, že jedinou cestou, jak uniknout před nynějším rozkladem, je přehodnotit slavný Hegelův výrok – ale nezávisle na něm - že filosofie je „přítomnost pochopená myšlením“. Existují dvě interpretace nynější doby, jež podmiňují všechny partikulární soudy: zednářsko-osvícenská v jejích různých variantách a marxistická; obě jsou falešné. Z této „podmiňující falešnosti“ je třeba vyjít, ale kroky tímto směrem jsou dosud dosti skrovné. Velmi vážná jsou pochybení katolíků, kteří se od 60. let minulého století chtěli „zdnešnit“ tím, že si osvojili teze jednoho z těchto dvou myšlenkových proudů, a znesnadnili tak víru.

 

Text zveřejněný v časopise Tempi 30. prosince 2014

přeložil Milan Glaser

1. září 2019, 20:31