Cerca

Vatican News
Paray-Le-Monial  Francia Klášter v Paray-Le-Monial, Francie. 

O revoluci v církevním magisteriu

Komentář Církev a svět

P. Milan Glaser SI - Vatikán

Význam slova revoluce je nesnadno dešifrovatelná vycpávka latinského termínu revolutio, který označuje monotónní obíhání nebeských těles kolem jiných. Ve známost vešel spisem De revolutionibus orbium coelestium (O obězích nebeských sfér 1543), protože tam Mikuláš Koperník vyslovil hypotézu, že Slunce neobíhá kolem Země, nýbrž naopak; a přitom s „neuvěřitelnou potěchou v mysli“ zjistil, že výsledky výpočtů, založených na jeho předpokladu, lépe odpovídají úkazům pozorovatelným na obloze.

V následujícím století Galileo Galilei (1610) tuto hypotézu převedl z oblasti astronomie do fyziky tvrzením, že Země skutečněobíhá kolem Slunce a ne naopak, jak zdánlivě dosvědčuje lidská zkušenost. Zastával svůj názor horlivě, jako by to byla věroučná pravda, možná proto, že exaktní důkaz svého tvrzení podat nemohl, jak za pomoci lepšího dalekohledu učinil za dalších sto let (1726) někdo jiný.

Pozvolna se utvářející poznatek o nehybném Slunci a obíhající Zemi neměl sice žádnou sociální odezvu a také pro pozemský život lidí je prakticky bezvýznamný. Žurnalisticky byl však postupně transponován na synonymum bezprecedentního přelomu. Takto se jej chopil Immanuel Kant, který jej převedl do filosofie a – poněkud neskromně - přirovnal svoje vlastní filosoficképostuláty ke „Koperníkovské revoluci“. Konečný význam však dostalo slovo revoluce na politické rovině jako označení mnohovrstevné, více či méně násilné sociální vzpoury.

Tento povýtce osvícenský terminus technicus začal být obskurní rétorikou stavěn do dějinné opozice ke křesťanské víře, jejímž sociálním zosoběním v lidském rodu je církev. Není proto divu, že církevní autorita se tomuto metamorfóznímu termínu buď vyhýbá anebo ukazuje vágnost a lživost jeho užívání.

Někoho může překvapit, že tak činí i papež František, který hned na počátku pontifikátu označil zelóty za revolucionáře, kteří nebyli přitažliví pro lid, (Kázání u sv. Marty ZDE a ZDE) a o francouzské revoluci prohlásil, že „dusila víru v srdci chudých“ (ZDE). „Pravá revoluce je evangelní, nikoli ideologická“ (Katecheze na gen.audienci, 13.září 2017). Je ovšem obecně známo, že papež František používá toto slovo v klíčových pasáží svého magisteria jako pozitivní příměr, totiž aby zdůraznil nezbytnost praktikování víry. Asi nejznámějším a určitě nejčastějším obratem je v tomto kontextu „revoluce něhy“, použitý Františkem v zásadních dokumentech svého magisteria (Evangelii gaudium, 88) a celkem jedenadvacetkrát v nejrůznějších dalších souvislostech. Anebo „kulturní revoluce,“ (Laudato si´,114 a Veritatis gaudium, 3), byť nepochybně zcela jinak míněná než ta, kterou hlásal Mao Ce-tung.

František však zdaleka není prvním papežem, který začal slovo revoluce používat pozitivně v náboženském kontextu. Tím byl Jan Pavel II., který již v druhém roce svého pontifikátu mluvil o „revoluci modlitby“ (Homilie, 27. 7. 1980), několikrát dokonce o „revoluci lásky“ (Promluva ke členům hnutí Fokoláre, 19. 8. 1984; Promluva k biskupům severní Brazílie, 30.9. 1985; Promluva k biskupům Angoly), a říká také, že „pravá revoluce pramení nikoli z násilí, ale z pokojného a trpělivého naslouchání Bohu“ (Promluva k řeholní kongregaci Křesťanských bratří, 22.3.2002).  V dlouhém pontifikátu tohoto svatého papeže ovšem nechybějí ani pasáže zcela opačné, když např. v Irsku varoval před „revolucí, která se staví na místo Boží“ (Homilie v Limerick, Irsko 1.10.1979) anebo ve vánočním poselství Urbi et Orbi z roku 1984, kde vysvětloval, že „evangelium se vyrovná s každou revolucí“.

Rovněž Benedikt XVI. vícekrát mluvil o „revoluci lásky“ (Promluva k Papežské radě pro laiky, 21.5.2010), ale varuje také před „antropologickou genderovou revolucí“ (Promluva k římské kurii, 21.12.2012). Papež Ratzinger jasně vysvětlil, že „pravá revoluce spočívá jedině v radikálním obrácení k Bohu, který je měřítkem spravedlnosti a zároveň věčnou láskou“ (Promluva na vigilii Světového dne mládeže, 20. srpna 2005 Kolín).

Podíváme-li se do magisteria jiného pokoncilního svatého papeže, Pavla VI., nalezneme tam pouze negativní konotace slova revoluce. Varoval „před vkládáním důvěry do revoluce“ (Evangelii nuntiandi, 8. prosinec 1975), protože  „revoluce se neshoduje s duchem evangelia“ (Generální audience, 21.10. 1970), a konstatoval také, že „pokrok není revoluce, nýbrž evoluce“ (Promluva k diplomatickému sboru, 1.1.1972) a podobně při dalších příležitostech (Katecheze 17. listopadu 1976).

Cestou do vzdálenější minulosti je církevní magisterium ještě vyhraněnější. Sv. Pius X. varoval před „blasfemickým spojováním evangelia a revoluce“ (Notre charge apostolique, 1910), a např. Lev XIII. varoval před těmi, kdo by chtěli „smiřovat zásady evangelia a zásady revoluce“ (Custodi di quella fede, 1892).

Často skloňovaný výraz papeže Františka „revoluce něhy“ se tudíž a zvláště v evropském kontextu musí jevit jako protimluv, i když samozřejmě nejde o označení naší listopadové revoluce, která se k pachatelům čtyřicetiteléto bezpráví zachovala něžněji než k jeho obětem.

Poetické zacházení se slovy, jejichž význam je již sám o sobě dosti libovolný, může opravdu vyznívat sebedestruktivně či kontraproduktivně. Tekutý jazyk se střetává s jazykem víry.

Dějiny církve však ke zmíněnému slovnímu spojení nynějšího pontifikátu podávají jeden překvapivě styčný bod. Církev totiž - dlouho před všemi novověkými mariánskými zjeveními - přijala a potvrdila pravost jednoho, ve kterém se sv. Markétě Marii Alacoque (1647-1690) v druhé polovině 17. století zjevoval osobně Ježíš Kristus. A poselství, které je v dějinách církve po Kristově Nanebevstoupení zcela ojedinělé, se týkalo právě oné oblasti teologické antropologie, kterou tak silně akcentuje nynější pontifikát. Nešlo v něm jen o přijetí nového liturgického svátku a textů nových pobožností k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu v církvi, nýbrž také o jeho konsekvence v mezilidských vztazích, ba dokonce v politice. Laskavost, něha a cit se na pokyn shůry měly stát centrálním kritériem vztahu věřících s Bohem i mezi lidmi.

Markéta Marie Alacoque 17. června 1689 obdržela při jednom svém vidění Krista poselství pro francouzského krále Ludvíka XIV., který měl zasvětit sebe sama a celé království Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a znázornit toto Srdce na královské standardě, aby tak zajistil zemi  prosperitu a požehnání. Neučinil tak. Přesně o sto let později 17. června 1789 došlo v Paříži k manifestačnímu aktu sociální nezávislosti na Bohu, nazvanému netransparentním slovem revoluce.

30. června 2019, 19:58