Cerca

Vatican News
2019 Mostra Antonello da Messina, Dentro la pittura a Palazzo Reale, dal 21 febbraio al 2 giugno 2019 Zvěstování z Palerma od Antonella da Messina 

O spirituální dimenzi západního malířství

K milánské výstavě Antonella da Messiny

Johana Bronková - Vatikán

V milánském Palazzo Reale mohou návštěvníci až do 2. června obdivovat díla mistra italské renesance Antonella da Messina. Do lombardské metropole bylo svezeno 19 z celkem třiceti pěti zachovaných děl tohoto sicilského malíře, žijícího v letech 1430 až 1479, v jehož díle se v jedinečné syntéze snoubí bravura vlámských malířů s italským humanismem, smysl pro detail a dokonalá technika s vyjádřením nálad, povahových rysů a jedinečných nahodilostí, díky nimž zobrazené postavy před divákem nebývale reálně ožívají.

Jak zdůrazňuje kurátor výstavy, Antonellova sakrální díla geniálním způsobem představují lidskost svatých a zároveň jsou zkomponovaná tak, aby nás od první chvíle uváděla do dialogu s postavou představenou v obraze. Příkladem par excellence je patrně nejznámější Antonellův obraz, Zvěstování z Palerma (foto). Maria je na něm vyobrazena sama, bez Anděla, avšak přítomnost tajemství je zřetelná. Cítíme ji z Mariina pohledu, a proto padáme na kolena – říká Giovanni Carlo Federico Villa:

Antonello da Messina mimořádným způsobem dokáže zachytit podstatu člověka, určité osoby a vyjádřit to rovněž v sakrálních obrazech. Jako snad největší portrétista západního malířství nám ukazuje Kristovo lidství. Na výstavě představujeme například obraz „Krista u sloupu“. V tváři bičovaného Krista je zároveň bolest i otázka. Na hlavě má trnovou korunu, na krku provaz. Muž bolesti. Slzy stékající mu po tváři vypadají jako živé. Docílil toho díky zvláštní technice. Smíchal barvu s pryskyřicí a tímto způsobem materializoval Ježíšovu bolest. Vidíme Krista, který se pro člověka stal tělem a krví.

Právě malířova schopnost vystihnout záchvěvy duše nepřestávala fascinovat ve všech epochách. Ne náhodou jako první naznačil Antonellův talent jeho syn Jacobello, když při pohledu na propastný rozdíl mezi dílem svým a otcovým, podepsal jednu svou Madonu s dítětem slovy: „syn nadlidského malíře“. Navzdory nevelkému počtu zachovaných děl, patří Antonello da Messina bezesporu mezi největší umělce všech dob. V Neapoli dostal příležitost seznámit se s olejomalbami vlámských malířů, s jejich smyslem pro detail, světelnost a krajinu. Podrobnější bádání však ukázala, že patrně nikdy nestudoval důkladně jejich techniku. Odzíral ji z poznaných děl s genialitou improvizátora, schopného nahradit nedostatek technických znalostí vlastními metodami. Podobně promýšlí budování perspektivy v souladu se světelností a barvou souběžně s Pierem della Francesca, s jehož dílem se pravděpodobně nikdy nesetkal.

Dílo Antonella da Messiny svou naléhavostí a intimností patří také mezi nejsilnější výtvarné reflexe hnutí devotio moderna. Jeho Ecce Homo z Piacenzy podobně jako další jeho znázornění Muže bolesti vystihují nebývalým způsobem Kristovo trpící lidství. Malíř je popisuje všemi prostředky, drobnopisem kapek krve a slzí, výrazem tváře i pohledu,  přece však nenechává diváka na pochybách, že nestojí před trestancem, kterého čeká již jen propast smrti a nicoty. Světlo, které na Kristovu postavu dopadá a rozžíhá se v celé škále odlesků, ale také ji celou – byť tlumeně -  prostupuje, ukazuje neobytně k jeho božství, jež se má slavně zjevit ve vzkříšení. A žehnající Kristus (z Londýnské National Gallery) je svrchovaným příkladem hluboce spirituální dimenze západního umění, v poslední době často nechápané a potlačované ve prospěch stylizací vzhlížejících k východním ikonám. Také Spasitel na Antonellově obraze respektuje staré symbolické zvyklosti, když v červeni a modři šatu naznačuje obě Kristovy přirozenosti, avšak nevyčerpává se u těchto konstatování. Jeho postava je plně vtělená, přestože vystupuje z neurčitého prostoru a její objemy vykresluje ostré světlo. Pravice pozvednutá v mistrovské malířské zkratce však zasahuje do divákova času, jako ruka žehnající i podávaná.

20. dubna 2019, 14:18