Cerca

Vatican News
2018.08.18 Logo Onu, Nazione Unite Logo OSN - ilustrační foto. 

„Člověk vládne nad člověkem k jeho škodě“

- poznamenává lakonicky autor knihy Kazatel (8,9) o „dění, které probíhá pod sluncem“, jak se četlo v římském breviáři minulý pátek (7. týden). S užitkem si lze položit otázku, zda tato starozákonní myšlenka platí i v soudobé demokracii čili vládě lidu? Odpovědi mohou být pouze dvě: kladná nebo záporná. Kdo se domnívá, že se dnes mají věci jinak, a tvrdí, že citovaný biblický výrok už v naší době neplatí, sám v nejbližší debatě o současné politické situaci velice pravděpodobně potvrdí jeho platnost.

Ve zmíněné perspektivě knihy Kazatel se proto jeví docela srozumitelnou touha po naprosto jiném politickém zřízení než je to lidské. A nebeské království díky Bohu už k lidem přišlo; je mezi nimi, jak říká Nazaretský, a spočívá ve vztazích, které má každý pěstovat se všemi lidmi, aby byl člověkem, jakým ho stvořil Bůh.

Jaký je však dnešní demokratický kontext, reflektovaný v médiích? Je skutečně takový, že v  něm člověk nemůže vládnout nad člověkem k jeho škodě? Nejenom, že může, ale stále vládne. Škodlivost veřejného diskurzu vnímá každý sám na sobě. Shodnou se na tom ostatně příslušníci opačných názorových táborů. Jako by lidem docházel dech nebo jinými slovy jako by se stávalo stále více zřejmým, že lidskými prostředky se dokonalé  společenství lidí nevybuduje ani za pomoci OSN.

Není to proroctví zkázy, nýbrž evangelium. Je stále zjevnější, že v dějinách, jak to popsal  svatý Augustin v díle De civitate Dei, dochází ke sjednocování dvou protikladných polis – obcí. Definitivně budou odděleny na Posledním soudu, ačkoli rozdíl mezi nimi je známý, byl známý a  evangeliem se stal ještě zřetelnějším.

Nynější papež vnesl do výkonu svého úřadu jednu skutečně zásadní novotu, která do těchto eschatologických souvislostí zapadá. Nejenom že po věřících nevyžaduje puntičkářskou poslušnost vůči všemu, co řekne, což jeho pochlebovači zjevně přehlížejí, ale dokonce se domáhá jakési shovívavosti vůči sobě a tomu, co říká, což zase přehlížejí jeho zarputilí kritikové. František tak ovšem činí proto, aby dal vyniknout autoritě, která jej přesahuje, navzdory tomu, že ji reprezentuje. A především tak podněcuje oboustrannou lidskost ve vztazích věřících k představitelům církevní hierarchie.

Katolíci jsou dnes vystaveni dvojímu, polarizovanému pokušení. Jednak jsou nakláněni, aby pro samotného papeže, vnímaného čistě světsky, přestali věřit v Boha; anebo aby věřili v Boha tak striktně, že v jejich víře konkrétní papež nemá žádný význam. V obou případech je víra ředěna a zhášena.

V médiích od začátku Františkova pontifikátu převažuje jeho kladná dezinterpretace v čistě mondénních intencích. Čelit této - zčásti na dobré víře založené - náklonnosti a přitom si uchovat víru, rozhodně není snadné. Křesťané, nevyjímaje klérus, se však pokoušejí někdy poněkud úsměvně za každou cenou splynout s mediálním kontextem, který dosti naivně předpokládají nebo chtějí sami úporně prosadit. Může se však stát evangeliem něco jenom proto, že to všude všichni říkají?

Známkou každého srozumitelného kontextu je absence protimluvů a určitý stupeň věrohodnosti. A z tohoto hlediska je na mediální scéně patrná spíše iracionální rivalita, jež je stále konsolidovanější a dominantnější. Přibývají racionálně nesmiřitelné názory. Každý si sice může vybrat takový, který mu konvenuje, což ale neznamená, že pochopil jeho důvody a může  vést dialog s názorem opačným. Naopak. Efektem je rostoucí emocionální napětí, zášť a nenávist vůči každému, kdo je názoru opačného.

Tuto podrážděnost patrně působí verbální potlačování transcendentní dimenze veškerého dění, a to dokonce i v náboženském, ba křesťanském diskurzu, zejména na mediálním poli.

 

Komentář Církev a svět napsal P. MIlan Glaser SI

3. března 2019, 19:56