Beta verze

Cerca

Vatican News
VATICAN-POPE-ANGELUS-RELIGION Mraky nad Svatopetrským náměstím.  (AFP or licensors)

K čemu je vlastně papež?

Komentář Církev a svět

Tato otázka může být pochopena jako neomalenost. Záleží na tónu, jakým je pronesena. Je však naprosto legitimní. Odpověď na ni dává sám Kristus a není určena pouze papeži, nýbrž každému, kdo chce být utvrzován ve víře, kterou poprvé vyznal Petr (srov. Lk 22, 32). Zdá se, jako by  František – nikol světec z Assisi – nýbrž úřadující Petrův nástupce právě tuto otázku kladl, byť neverbálně, svým celkovým vystupováním a jakožto Kristův náměstek. Sběh událostí souvisejících s nynějším pontifikátem se slévá v otázce, na kterou si musí odpovědět Kristovi učedníci: Za koho mne pokládáte vy?

Nemajíce po ruce zázraky jako ti, kteří stáli tváří v tvář vtělenému Bohu, a v důsledku mediálních filtrů či clon, skrze něž je dnes kladena a transponována, je odpověď na zmíněnou otázku poněkud obtížnější, protože si ji málokdo připustí k tělu.

V druhé polovině 19. století se o to úspěšně pokusil konvertita z anglikánství a pozdější kardinál John Henry Newman (1801-1890). Ten se svém slavném textu List vévodovi z Norfolku dobral klíčového postřehu: „Věřit v církev znamená věřit v papeže“ (Letter to the Duke of Norfolk, 1875).

A svatý papež Pius X. se dokonce nerozpakoval vybídnout věřící, aby měli papeže rádi, a v roce 1912 takto vysvětloval, co to znamená:

„Mít rád papeže znamená nediskutovat o tom, co předkládá či požaduje, nebo o tom, kam až má poslušnost sahat a čeho se má týkat. Mít rád papeže znamená neříkat, že se nevyjadřuje dostatečně jasně, jako by měl každému do ucha znovu opakovat, co již tolikrát vyjádřil nejen ústně, ale i písemně v mnoha publikovaných dokumentech; znamená to nezpochybňovat jeho nařízení  lacinou námitkou, kterou vznášívá ten, kdo poslušný být nechce, a podle níž neporoučí papež, nýbrž jeho okolí; znamená to nevymezovat papeži území, kde má svoji autoritu uplatňovat, a nedávat před papežovou autoritou přednost autoritám jiných, byť jakkoli učených lidí, kteří s papežem nesouhlasí, protože takoví, i pokud jsou učení, nejsou svatí, protože svatí nemohou nesouhlasit s papežem“ (Ai sacerdoti dell´Unione Apostolica in occasione del cinquantesimo anniversario della fondazione, 18. listopadu 1912). Tolik svatořečený papež Pius X.

Pozoruhodný smysl papežství v kontextu dějin křesťanství a víry v Boha, jenž se stal člověkem, formuloval o sto let později francouzský filosof Fabrice Hadjadj: „Papež je nejzazším bodem Vtělení, materiální protiváhou jakékoli ideologie, tím co nutí věřící sdružovat se nejenom kolem nějaké nauky, nýbrž kolem člověka, který má vlastní tvář a dějiny, protože láska k Bohu je neoddělitelná od lásky k bližnímu a protože hlas Krista, který učí, má stále znít v hlase tohoto učícího bližního: Svatého otce“ (La foi des démons ou l'athéisme dépassé, ed. Salvator 2009).

Těmito slovy zmíněný francouzský filosof a konvertita židovského původu - několik let před zvolením argentinského kardinála na Petrův stolec - poukázal ve svém díle Víra démonů na překvapivě aktuální účel nejvyšší církevní autority.

Způsob Františkova výkonu papežského úřadu, zjevně podtrhující lidský rozměr jeho nositele, vyžaduje od věřícího, aby si úvodní otázku kladl.

2. září 2018, 19:55