Věřit lze jen dvěma způsoby: v Boha buď dobrého anebo krutého
Nejprve mluvil o svých pocitech vzhledem k této události:
„Mám za to, že možnost podílet se na této vznešené iniciativě je především pocta. Potom také privilegium, protože zpívat před Svatým otcem je potěšením. Když už pro nic jiného tak proto, že v blízkosti takové charismatické osobnosti jakou je on, se lidská křehkost cítí spokojeně. Potom je to také odpovědnost, protože z těchto kontextů vycházejí poselství. Je tu možnost vyslat poselství a je zapotřebí, aby toto poselství bylo patřičné. Snažím se tedy připravit jako vždycky, a vydám ze sebe to nejlepší. Doufejme, že všechno pak půjde dobře a že si rodiny přinesou domů hezkou vzpomínku na tento muzikální moment.“
Italského novináře dále zajímalo, co od této akce očekává mistr osobně:
„Při takovýchto příležitostech - ale řekl bych, že vždycky, když se vystupuje na pódium - je cítit ono do ut des. Když umělec dokáže vydat ze sebe to nejlepší, publikum zpravidla odpoví sympatiemi a vděkem, jež působí maximální zadostiučinění. Toho bych si přál dosáhnout, také proto, že irský národ ke mně chová sympatie a já k němu, takže z tohoto hlediska jsem docela klidný.“
Podle papeže Františka je posláním rodin, aby byly radostí světa. Jak jim k tomu může pomáhat hudba?
„Všechno, co se koná s dobrým úmyslem, může pomoci a skutečně pomáhá, a tudíž také dílo toho, kdo se jako já snaží zpívat s cílem rozdávat radost a poskytnout chvilku, která usnadní duchovní rozlet, takže lze reflektovat a rozjímat o smyslu života, o tom, co má opravdu smysl. Zpěv se na tom ve své nepatrnosti jistě podílí. Svatý Augustin říkával, že kdo zpívá, dvakrát se modlí! Velice rád tomu věřím, protože, je-li to pravda, pak jsem se ve svém životě modlil mnoho.“
V návaznosti na zmínku o sv. Augustinovi byl italský pěvec nakonec dotázán na to, jaké místo má právě víra v životě zpěváka obdařeného tak výjimečným hlasem, jaký má on.
„Zpěv, hlas jako všechny talenty na tomto světě jsou darem Božím, o tom není žádných pochyb. V člověku neexistují zásluhy, protože vše, co dokáže v životě realizovat, činí prostřednictvím svého nadání, svých talentů, které dostal. V tomto smyslu je tedy málo toho, čím se pyšnit. Je zapotřebí děkovat, to stačí. Víra je cesta, kterou se ubíráme ve snaze pochopit či porozumět smyslu života. Buď si lze myslet, že jsme potomci náhody, což by podle mne a mimo všechno byla intelektuální nehoda, protože považovat se za potomky náhody je tak trochu jako ocitnout se před Michelangelovou Pietou a nevěřit, že má svého autora, tedy mít za to, že byla jednoho dne jen tak nalezena v Apuánských alpách, kde ji ztvárnila náhoda. Tak nějak je to s tím, kdo nemá víru. Pro mne byla tato cesta také racionální. Přemýšlel jsem, že svět nemůže být nic jiného než dílo nějaké mnohem inteligentnější vůle než je naše, a od té chvíle jsem také začal doufat, že jde o vůli lásky, vůli, která nás má opravdu ráda. Existují však dva způsoby, jak věřit: ten křesťanský, který vkládá v Boha veškerou možnou naději i důvěru, a ten, kterým věří Jago ze Shakespearova Othella, když říká: »Věřím v krutého Boha, který mne stvořil ke své podobě«. I takto je možné věřit a také je to logičtější než nevěřit.“
Řekl Andrea Bocelli Vatikánskému rozhlasu.
(mig)
