Cerca

Vatican News
Giornata contro la tortura, prigione, carcere, campo di sterminio Ilustrační foto.  (Copyright by MaxPixel)

O falešných muzeích a aggiornamentu

Komentář Církev a svět

P. Milan Glaser, SI - Vatikán

 

„V Itálii je mnoho muzeí mučících nástrojů, samozřejmě středověkých. Nejednou jsem se již obrátil na příšlušné veřejné činitele s oznámením o spáchání podvodu, protože jde spíše o atrakce zábavního průmyslu vystavujícího falsifikáty, jimiž hrubě zkreslují dějiny“ – řekl známý italský historik Franco Cardini (Corriere della Sera, 10.10.2012) o fenoménu, který se vyskytuje i u nás. „Ne že by se snad v dějinách nevyskytovaly krutosti, ale je jich tolik, že by je žádné muzeum nikdy nepojalo,“ dodává a s povzdechem podotýká, že „návštěvníky tvoří nezřídka celé školní výpravy.“

Nejenom, že nejstarší exponáty v takovýchto  muzeích pocházejí z dvacátého, maximálně devatenáctého století, nýbrž také ideově jsou produktem doby, která projektuje tmářství výhradně do takzvaného středověku, aby vzbudila dojem, že je osvícená. Kromě toho, že gilotina se mezi nevyskytuje, je doložitelné, že názvy, nákresy ani popisy takových věcí - jako např. pás cudnosti, železná panna, kacířská vidlice, Jidášova stolice či inkvizitorské křeslo - se v historických čili právě v oněch středověkých pramenech nikde nevyskytují. Jsou totiž výmyslem osvícenské propagandy z konce 18. a 19. století. Důkazem její účinnosti je však obecně panující přesvědčení, že církev měla na mučení monopol.

Zmíněná falešná muzea jsou provozována soukromníky nebo neziskovkami, které nebývají  vždycky nezištné. Vždyť vstupné činí kolem 150 Kč pro dospělého (pro děti trochu méně), třebaže, jak ujišťují provozovatelé jednoho z nich na svých internetových stránkách, část dětského vstupného bude odevzdávána na dobročinné účely, což avizují značně bizarním titulkem „Mučení pomáhá dětem“.

Návštěva těchto morbidních expozic může vzbuzovat skutečné pocity hrůzy, děsu, útrpnosti, soucitu i hořkosti. Jejich podněty jsou však iluzorní podobně jako ve filmu, ale spíše trochu více, protože se jich lze dotknout. Servírování těchto emocí vzbuzuje navíc snobskou úlevu, že zlé časy jsou už pryč. Jaká jsou historická fakta ohledně mučení čili práva útrpného?

Definice mučení podaná valným shromážděním OSN (10.12.1984) v tzv. Úmluvě proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, je bohužel nedostatečná, pokud by měla zahrnovat také středověké útrpné právo. Jeho cílem totiž nebylo „získat informace, přiznání či potrestat,“ jak stojí ve zmíněné definici, nýbrž přivést kacíře k lítosti a rozhřešení, nikoli k následné popravě. To přirozeně neznamená, že útrpné právo v církevním provedení bylo v pořádku. Papežové, kteří jej zavedli pro případy vyšetřování (inquisitio) heretiků (Inocenc IV. – 1252, Alexandr IV. – 1259, Klement IV. – 1265), zašli v dialogu s politickou mocí jistě daleko. Bizarní pastorační metody, které z tohoto dialogu vznikly – a skutečně měly být výrazem péče o duši - tak spíše jen daly záminku pozdější osvícenské propagandě, ačkoli se snažily barbarství mírnit a nikoli podporovat. Proto útrpné právo stanovilo určité meze a podmínky jeho uplatňování. Mezi jeho nejčastější donucovací prostředky patřil žalář, snížený příděl potravin a okovy. K jejich použití se přistupovalo, pokud si vyslýchaný protiřečil. Jediný z té doby známý popis tortury je pověšení za ruce svázané za zády a shození na zem. Tortura se konala za přítomnosti lékaře, nesmělo dojít ke zmrzačení či ohrožení života, a trvala půl hodiny. Aby bylo přiznání k herezi platné, muselo být učiněno až na druhý den a před soudcem, který nebyl u tortury přítomen. Mučení se však používalo minimálně, protože, jak píše nejznámější invizitor Bernard Guy, nebylo účinné. V Toulouse, baště heretiků byla v letech 1309-1323 ze 636 inkvizičních procesů tortura použita jednou. Ve Valencii bylo ze 2 354 procesů v letech 1478 – 1530 útrpné právo uplatněno 12krát. Tato i jiná fakta jsou historikům už dávno známá.

Pochopitelně to nic nemění na tom, že dialog církve s tehdejším světem poněkud zaskřípal. Původně totiž papežské magisterium vidělo tuto věc jinak. V roce 866 papež Mikuláš (Ad consulta vestra ad Bulgaros) jednoznačně odmítl torturou vynucované přiznání ke zločinu jakožto „bezbožnost“, která „protiřečí božským i lidským zákonům“. Posun, ke kterému došlo ve 13. století, je tedy bezpochyby nezdařeným aggiornamentem, tedy zesoučasněním či přiblížením se církve  tehdejšímu světu.

Nic nového pod sluncem, ale jak říká belgický historik Leo Moulin (1906-1996): »Dejte na mne, starého bezvěrce, který se v tom vyzná: Mistrovské dílo antikřesťanské propagandy spočívá v tom, že dokázala v křesťanech a zejména v katolících vyvolat špatné svědomí, vštípit rozpaky, ne-li stud za jejich vlastní dějiny. Zběsilá zarputilost, počínaje reformací až k dnešku, vás přesvědčila, že jste zodpovědní za všechny nebo skoro všechny špatnosti světa. Paralyzovali vás masochistickou sebekritikou, aby neutralizovali kritiku toho, co nastoupilo po vás. Feminismus, homosexualismus, irenismus, aktivismus, ekologismus, scientismus, moralismus a spousta dalších – ode všech jste si nechali téměř bez diskuse předložit účet, nezřídka fiktivní. Není nešvaru, pochybení či utrpení, které by vám v dějinách nebylo připisováno. A vy, kteří tak často neznáte svoji minulost, jste jim uvěřili, popřípadě jim podali pomocnou ruku. Avšak já – agnostik, ale historik, který se snaží být objektivní – vám říkám: reagujte ve jménu pravdy. Často jde totiž o nepravdu. A pokud je na tom něco pravdy, pak je rovněž pravda, že ve dvoutisícileté bilanci křesťanství klady evidentně převažují nad zápory. A potom: proč nevystavíte vy účet těm, kteří jej píší vám? Byly snad výsledky toho, co přišlo po vás lepší? Jakým to kázáním tak sklíčeni nasloucháte?«
- vybízí  belgický historik, Leo Moulin, k jehož slovům netřeba nic dodávat.

 

Franco Cardini, Marina Montesano, La lunga storia dell'inquisizione. Luci e ombre della »leggenda nera«, Città Nuova, Roma 2005.
Léo Moulin, L’Inquisizione sotto Inquisizione, Cagliari, Icaro, 1992.
Vittorio Messori, Pensare la storia, SugarCo, Milano, 2006.

5. srpna 2018, 19:55