Cerca

Vatican News
Cappella Sistina Sixtinská kaple. 

Hřích překážkou pokroku?

Komentář Církev a svět

P. Milan Glaser SI - Vatikán

Odmítavý postoj církve k nejvyšší možné trestní sankci světského ramene není výrazem přizpůsobení se tomuto světu, jak by se mohlo zdát - vždyť trest smrti je dosud právně zakotven v padesáti šesti státech světa; je spíše výrazem vítězství nad světem, a tím vítězstvím je víra (srov. 1 Jan 5,4). Postoj církve vyplývá z Božího zjevení a má mnohem širší a hlubší význam i původ, než  mu připisují politologicko-sociologické interpretace. Přehodnocení, ke kterému nepochybně v církvi došlo, se bezprostředně týká samotného rozlišení mezi tím, co je právo a co bezpráví. Vyslovením nepřípustnosti této sankce trestního práva z hlediska křesťanské víry klade církev meze pozitivnímu právu čili státu jako takovému. Nepřímo však napomáhá i k lepšímu chápání samotné smrti z hlediska křesťanské víry.

Podle biblického zjevení prvních třech kapitol Geneze souvisí smrt člověka s požitím plodů ze stromu poznání dobrého a zlého, jak to podává známý biblický příběh, jehož mýtický jazyk nijak neznemožňuje sdělení věroučné pravdy. Bůh stvořil člověka a usadil do zahrady Eden, kde byly rozmanité stromy, jejichž ovoce je chutné k jídlu, a mezi nimiž byl kromě stromu života také strom poznání dobrého i zlého.

Otázka tedy zní, zda smrt, před níž Bůh varuje Adama a Evu v souvislosti s možným požitím plodů toho druhého stromu, je jakási externí a dodatečná sankce za zanedbání poznaného božského pokynu, anebo imanentní důsledek jejich vlastního rozhodnutí z nich jíst. I bez ohledu na to, co znamená přesně v biblickém jazyce znamená ono požití plodů, rostoucích na stromě společného poznání dobrého i zlého, je možné zeptat se ještě přesněji: Je smrt pouhá planá hrozba ješitného a žárlivého Boha, jak ji člověku vysvětluje ďábel, anebo potence lidské svobody, která od počátku spolupracuje s Bohem na díle stvoření, ale zároveň může ke své vlastní škodě podcenit a podezřívat tvůrčí lásku Boha?

Výše zmíněné věroučné vymezení církevního postoje ke světské moci proto není projevem zesvětštění církve, nýbrž právě naopak, zakazuje světskou modloslužbu. Zakazuje zvláštní typ modloslužby, kdy se lidský tvor  přivlastněním si práva absolutní vlády nad životem druhého, pokouší napodobovat Boha, kterého špatně pochopil. Právě tato modloslužba totiž znemožňuje klanět se pravému Bohu. Její prorocká denunciace církevním učitelským úřadem je proto pokrokem v poznání Božího zjevení.

Správné porozumění tomuto věroučnému rozhodnutí je ovšem v dnešní době takřka znemožněno právě nejasným významem slova pokrok. Zcela totiž převážila osvícenská čili luciferiánská koncepce lidských dějin, která na té křesťanské parazituje. Lidstvo v těchto odcizených dějinách nemá začátek, ani konec, avšak nepřetržitě a neodvratně spěje k lepším zítřkům. Východiskem tohoto novověkého myšlení a hybatelem takzvaného pokroku však není nic jiného než odhlédnutí od provinění člověka ve vztahu k Bohu. Transcendentní lidská vina však tímto odhlédnutím existovat nepřestává, nýbrž neustále se vrací v přestrojení za údajnou překážku údajného pokroku, a to na politické a sociální rovině, nikoli na té duchovní a osobní, kam přirozeně a primárně patří.

Tento odosobňující a odlidšťující „přínos“ novověku se ve své nejryzejší formě projevuje totalitními ideologiemi. Jejich cílem však není rozbít demokracii, nýbrž dovést lidstvo k tomu, aby odepřelo důvěru a adoraci živému Bohu, jemuž právem patří.

12. srpna 2018, 20:01