O vyprazdňování katolického myšlení

P. Milan Glaser, SI

Soudobé katolické myšlení se vyprazdňuje, a to dělením se na neoscholastické tradicionalisty kritizující papeže a na pseudoproroky postvěroučné, tedy bezobsažné víry, kteří jej velebí – posteskl si italský filosof Massimo Borghesi, jenž nedávno publikoval knihu nazvanou Intelektuální biografie Jorge Marii Bergoglia (Jorge Mario Bergoglio. Una biografia intellettuale, Jaca Book 2017), obsahující také jeden exkluzivní rozhovor s papežem Františkem.

Podle tohoto autora jde pouze o vzájemně se živící póly umělého sporu, který je nesporně importován z prostředí, které je katolické víře cizí. Vůbec přitom nejde o intelektuální rozepři, třebaže probíhá takřka výhradně, byť v dosti úzkých kroužcích křesťanské inteligence, a to proto, že vzájemná diskuse mezi oběma póly téměř neexistuje. Jde o duchovní pokušení, které má jakousi dvojsečnou povahu a doléhá na člověka zároveň zevnitř – niternými sklony a slabostmi – ale i zvnějšku – určitým typem argumentů a výkladů, které příznivci obou pólů dávají do veřejného pléna.

Na jedné straně stojí zalíbení v tradiční scholastické terminologii a argumentaci, jež se snadno stává sebestředným, pokud není dostatečně ceněno jako dar daný zcela zdarma a jako výzva k neokázalému, leč upřímnému sdílení. A na druhé straně stojí zalíbení v tekutém „prorokování“, jež provolává slávu přítomnosti zavilým zavrhováním minulosti.

Popsaný spor, který nezřídka vyjevuje „silná“ slova, nemluvě o gejzírech prchavých emocí, je nejlépe neřešit, protože pokusy o jeho rozumové řešení se stávají jen dalšími pokušeními pro jedny i pro druhé. Tato spirála neporozumění má totiž čistě duchovní ráz i původ.

Je projevem ducha, kterého identifikoval a definoval apoštol Jan (1 Jan 4,2-3). Na scénu dějin vstoupil po Mesiášově vtělení, protože se utváří v opozici k osobě, nauce a dílu Ježíše Krista, jehož prodloužením v dějinách je církev. Je to velice subtilní pokušení separovat náboženství od dějin. Jeho projevy jsou v církevních a světských institucích odlišné, ale nikoli nesmiřitelné.  Vždycky však mají společného jmenovatele, kterým je odpor ke vtělenému Kristu a Jeho mystickému Tělu.

Duch antikristův, jak jej nazývá sv. Jan, přichází na scénu také v novověku, což je samozvaná epocha postupného odlidšťování a odosobňování člověka jakožto božského obrazu Stvořitele. Tento ateismus se postupně strukturalizoval v politických, sociálních, kulturních a ekonomických oblastech takzvaného Západního světa. Fakt, že se právě v novověkém diskursu stalo běžným poukazovat v jednoznačně pozitivním smyslu na blíže nespecifikovaný „Západ“ není vůbec náhodný. V křesťanských dějinách je totiž symbolem místa, kde umírá světlo a zaniká život, jak připomněl v jedné katechezi o svátosti křtu Petrův nástupce (2.8.2017).

Ateismus tvrdí, že náboženství je dějinami překonáno dvojím způsobem, že totiž neumí držet krok s dobou a současně nedokáže přijímat účinná politicko-dějinná rozhodnutí. Proto také hlavní problémy náboženského myšlení, které se do takzvaného středověku řešily na věroučné rovině,  odehrávají se dnes v politické sféře. Legislativní likvidace instituce manželství již uskutečněná hlavními velmocemi Západu (Velká Británie, Francie, USA) je typický doklad tohoto naruby obráceného „křižáckého“ tažení.

Jaký význam má v tom všem vlastně ještě slovo tradice? Odpovídá na to významný italský filosof Augusto del Noce (1910-1989):

„Termín tradice může vypadat nejasně. Jaký je však jeho etymologický význam? Tradice je „to, co se předává“. Nejasnost je tedy spíše zdánlivá. Je totiž zřejmé, že hodnota se nemůže odvozovat od tradice. Je jasné, že hodnota se nestává hodnotou  tím, že se předává, protože se předávají také praktiky černých mší či jiné hanebnosti. Je tedy zcela evidentní, že hodnota je základem tradice, a nikoli naopak. Výraz »tradiční hodnoty« proto znamená, že existují absolutní a naddějinné hodnoty, které právě proto mohou a mají být předávány, a že existuje řád, který je neměnný i pro samotného Boha.”