Beta verze

Cerca

Vatican News
Panoramiche Piazza San Pietro e Cupola Socha sv. Petra na stejnojmenném náměstí v Římě 

O záruce dějinného působení vtěleného Boha

Komentář Církev a svět

P. Milan Glaser, SI

Papež - míněn konkrétní nositel úřadu Kristova náměstka - je křesťanskou vírou chápán jako ten, jenž lidskými prostředky svojí osobnosti manifestuje božskou náklonnost Spasitele vůči lidstvu a zároveň vede věřícího na setkání s Tím, koho zastupuje. Nositelem tohoto vrcholného církevního úřadu je sice pouhý člověk, ale přesto či přesněji právě proto je jakousi tajemnou zárukou působení vtěleného Boha v dějinách neboli „viditelným principem a základem jednoty víry a společenství“, jak říká První a po něm opakuje i Druhý vatikánský koncil (LG, 18). Tím se instituce církve liší od všech ostatních, lidských institucí, které ve světě byly a už nejsou či ještě jsou anebo teprve vzniknou, než svět dojde ke svému cíli.

 Otázka papeže je tedy prubířským kamenem křesťanského duchovního života, protože víra se právě ve vztahu k Petrovu nástupci, jímž je vždycky jen konkrétní člověk, musí zjevně snoubit s blíženskou láskou. Přímý kontakt s papežem drtivá většina věřících sice nemá a nebude mít. Jeho možnost však má v duchovním životě svoje nezanedbatelné místo. Napříč časem i prostorem zprostředkovává dějinnou kontinuitu mystického Těla Kristova. Bylo by nevděčností vůči Bohu nebrat zřetel na tento viditelný princip, který během dějin utvrzuje víru a utužuje společenství ve zjevené pravdě.

Panující chaos na myšlenkové a emocionální rovině, nemluvě o té skutkové v dnešním světě, není třeba nijak dokazovat. Je zjevný a vtírá se stále více také do obecného povědomí věřících. Jeho míra je patrná v protichůdnosti názorů i na kauzu tak jednoznačnou, jakou je blasfemická divadelní hra Naše násilí a vaše násilí.

Když bylo před čtrnácti lety uvedeno do kin Umučení Krista od Mela Gibsona, našli se mnozí, kteří se nad ním pohoršovali. Pranýřovali v tomto filmu údajné sadomasochistické prvky a proto jej hodnotili spíše negativně viz např. Tomáš Halík. Ten však o výše zmíněné divadelní hře prohlašuje, že chce jen drastickými prostředky vykřiknout, v jak šíleném světě žijeme, a přimět tak k zamyšlení. S tím nelze než nesouhlasit.

Bylo by však nošením dříví do lesa komentovat zmíněnou hru, zvláště po rezignačním dopisu profesora Petra Osolsobě na členství v umělecké radě Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění.

Na rovině lidských prostředků se dorozumění mezi lidmi stává stále vzácnějším, a to ve věcech stále elementárnějších. Zároveň se však stále více stává zjevnějším, že vzájemnost a jednota mezi lidmi nevytvoří jiné prostředky než ty, kterými disponuje církev v čele s Kristovým náměstkem.

10. června 2018, 20:29