Beta verze

Cerca

VaticanNews
Světový den svobody tisku Světový den svobody tisku 

O zdrojích nevraživosti

Komentář Církev a svět

P. Milan Glaser, SI

Neprůchodný sklad harampádí pokrytého prachem vznikne ze směsi informací, které člověk nepodrobí „rozlišování duchů“, jak nazýval sv. Ignác z Loyoly rozpoznávání  „rozličných hnutí, která - při recepci informací - vznikají v duši: dobrých, aby se přijímala, a špatných, aby se odmítala“. Netýká se to pouze myšlenkových koncepcí nebo konkrétních verbálních vyjádření, nýbrž jednotlivých událostí, ba celých dějin, které se chtě nechtě stávají také informacemi, jež ovliňují člověka individuálně i kolektivně.

Paměť neobsahuje pouze to, co si tam každý vložil osobně, nýbrž také to, co tam ukládají, odkládají či zapomněli druzí. Vztah k času je v lidském životě zásadní a rozlišování je jeho podmínkou. Člověk samotný nemůže obsáhnout celé dějiny, pouze se do nich zařadit. Při dnešním, stále rostoucím rozsahu poznatků a možností jejich bezhlavého šíření je však nemalou potíží právě zařazení vlastního života do časového běhu skutečného, nikoliv pouze virtuálního dění. To umožňují – nebo by měly umožňovat - sdělovací či komunikační prostředky, které se - poněkud spiritisticky zavánějícím výrazem - nazývají média, jež jsou pro nástup moderní doby či novověku charakteristická. První tiskoviny, jejichž cílem nebyla bohoslužba či studium, nýbrž publikum, se začaly vydávat na začátku 17. století.

Zavedení termínu novověk úzce souvisí s odsudkem, který vyjadřoval touhu skoncovat s obdobím označovaným jako středověk. Domýšlivost, jejíž sofistikovaná verbalizace se tak začala šířit na sklonku středověku, vstoupila do dějin jako jejich konstruktivní prvek a není pro křesťanskou víru méně nebezpečná než verbální hereze. Nikoli náhodou se v novověkých dějinách při každém bolestivém střetu této domýšlivosti s realitou lidských omezení vždycky mluvilo o středověkém tmářství. Je to projev nezodpovědné snahy zmocnit se času, který patří pouze Bohu. Tak se zrodila destruktivní dialektika, která svoji spirálu neustále roztáčí.

V reakci na negativní postoj vůči názoru, že časově starší je vždy méně hodnotné, se zrodil postoj přesně opačný, který tvrdí, že to starší je právě proto vždycky hodnotnější. Ježíšova slova o tom, že „učedník nebeského království je jako hospodář, který vynáší ze své bohaté zásoby věci nové i staré“ (Mt 13,52), nemají místo v novověkém myšlení, které se začalo hermeticky uzavírat do svých stále novějších abstrakcí.

Obecné povědomí je syceno stálé méně srozumitelnými či přinejmenším méně jednoznačnými pojmy, jež se pojí k emocím brojícím proti konkrétnu. Nezřídka i proti těm lidem, kteří tyto abstrakce vymysleli. Proto revoluce požírá svoje děti.

Zvrácenost této dialektiky nabývá stále větších rozměrů, protože se neuplatňuje rozlišování duchů. I v církvi, kde dochází ke střetu mezi dvěma krajnostmi, jež se stále více jeví jako jediné platné alternativy, ačkoli jsou obě chybné. Jde přitom o dva protichůdně svůdné zdroje nevraživosti a domýšlivosti, které mění svůj háv, nikoli svou povahu.

Tradicionalismus je pouze naruby obráceným osvícenstvím a nevznikl po Druhém vatikánském koncilu, nýbrž v 19. století. Naivita tradicionalistů spočívá v tom, že ztotožnili sami sebe s definicí, kterou osvícenství připsalo svým protivníkům.

Vládce tohoto světa je vzbouřenec, který balamutí pobídkou k destruktivní kreativitě nebo vymáhá falešný soucit, o který vlastně vůbec nestojí a za který vrací jenom nevraživost.

Zásadní kritérium rozlišování duchů v dnešním medializovaném světě je proto jednoduché. V žádném případě se neřídit emocemi šířenými sdělovacími prostředky v reálných mezilidských  vztazích. K navázání a tím spíše k udržování reálného vztahu s druhým člověkem nejsou a nemohou být nezbytná média.

13. května 2018, 20:13.