Papež o poutních svatyních: Zvláštní místa, kde se lze setkat s Boží milostí
Jana Gruberová – Vatican News
Třídenní program zahrnoval řadu přednášek, které se zamýšlely nad různými aspekty modlitby v poutních svatyních. Věnovaly se přímluvné modlitbě, vítání a vysílání poutníků, modlitbě hudbou a zpěvem, modlitbě v umění či modlitbě a lidové zbožnosti. Klíčovým a závěrečným momentem celého setkání byla sobotní papežská audience.
Jak papež František vyzdvihl v úvodu své promluvy, poutní svatyně jsou zvláštní místa, kam se sjíždí věřící Boží lid, aby se modlil, nacházel útěchu a s větší důvěrou hleděl do budoucnosti.
„Do svatyně se lidé přicházejí především modlit. Z naší strany je nutné, abychom měli stále na paměti, že naše svatyně jsou skutečně privilegovanými místy modlitby. Vím, jak pečlivě se tam slaví eucharistie a kolik úsilí se věnuje svátosti smíření. Doporučuji, aby se při výběru kněží, kteří se věnují zpovídání, dobře rozlišovalo, aby se nestávalo, že lidé, kteří přicházejí do zpovědnice přitahováni Otcovým milosrdenstvím, narazí na překážky, které jim brání prožít pravé a plné smíření. Svátost smíření spočívá v odpuštění, a to vždy v odpuštění. Nemůže se stát, zvláště v poutních svatyních, aby lidé narazili na překážky, protože věřící právem vnímají, že svatyně jsou zvláštní místa, kde se lze setkat s Boží milostí. Vždy odpouštějte tak, jak odpouští Otec“.
V dějinách každé svatyně se lze snadno dotknout víry věřícího lidu, kterou udržuje při životě a sytí modlitba, především růženec. Vstoupit duchovně do růžencových tajemství, cítit se živou součástí dějin naší spásy, dodává každodennímu životu příchuť evangelia, pokračoval papež.
„Je důležité věnovat zvláštní pozornost modlitbě klanění. Smysl pro adoraci jsme poněkud ztratili, musíme jej znovu získat. Možná zjistíme, že prostředí a atmosféra našich kostelů nás nikoli vždy vybízí k usebranosti a klanění. Podporovat v poutnících zkušenost kontemplativního, adoračního ticha, znamená pomáhat jim upřít pohled na to podstatné z víry. Adorace není únikem ze života, je spíše prostorem, který dává všemu smysl, přijímá dar Boží lásky a dokáže o něm svědčit v bratrské lásce“.
Lidé v poutních svatyních hledají také útěchu, která, jak papež poznamenal, není jakási abstraktní myšlenka a netvoří ji především slova, nýbrž je to soucitná a laskavá blízkost, která rozumí bolesti a utrpení.
„Utěšovat znamená činit Boží milosrdenství hmatatelným, proto služba útěchy nemůže v našich svatyních chybět. Ti, kdo se o svatyni starají, si musí vzít za svá apoštolova slova: „On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1,4). Čtyřikrát na dvou řádcích slovo útěcha nebo utěšovat: tento Pavlův text je hutný. Mohu být účinným znamením útěchy do té míry, do jaké jsem osobně zakusil, že mě utěšuje Ježíšovo spásné utrpení, a našel jsem v něm útočiště“.
A konečně se poutníci vydávají do svatyně, aby s větší důvěrou hleděli do budoucnosti, uzavřel Svatý otec:
„Poutník potřebuje naději. Hledá ji v samotném aktu pouti: vydává se na cestu a hledá jistý cíl, ke kterému má dojít. O naději prosí svou modlitbou, protože ví, že jen prostá a pokorná víra může získat potřebnou milost. V našich svatyních se věnuje velká péče přijetí poutníků a to je správné. Zároveň je třeba věnovat stejně velkou pastorační péči okamžiku, kdy poutníci opouštějí svatyni, aby se vrátili do svého běžného života: aby se jim dostalo slov a znamení naděje, aby pouť, kterou vykonali, dosáhla svého plného smyslu“.
