Hledejte

Papež František: Blízkost k lidem mi dělá moc dobře. Papež František: Blízkost k lidem mi dělá moc dobře.  (VATICAN MEDIA Divisione Foto)

Skutečnou mocí církve je služba, říká papež v novém knižním rozhovoru

Do italských knihkupectví se dnes dostává nový knižní rozhovor s papežem Františkem, který vedli novináři Francesca Ambrogetti e Sergio Rubin a zveřejnili jej v Argentině pod titulem „El Pastor“. Knihu v italském překladu nazvanou „Nejsi sám. Výzvy, odpovědi a naděje“ vydává nakladatelství Salani. Deník L´Osservatore Romano otiskl část deváté kapitoly, nadepsané „Schopnost obejmout“.

L´Osservatore Romano

Ve své zemi jste přijímal mnoho lidí a trpělivě jim naslouchal... Nikdy jste se neobával, že by vám výkon papežského úřadu mohl zabránit v tom, abyste v tom pokračoval?

Je to pro mě přirozené. Není to zásluha, ale Boží milost. Když se mě lidé ptají, jak se definuji, odpovídám „kněz“. Je to mé povolání. Jako římský biskup navštěvuji farnosti, přicházím do kontaktu s lidmi a upřímně řečeno, je to něco, co mě velmi těší. Samozřejmě i nadále zpovídám. Při generálních audiencích mi lidé podávají ruku, objímají mě a někteří v několika slovech shrnují situaci, kterou prožívají. Před dvěma synodami o rodině mi například někteří řekli, že vytvořili nový pár, že jsou spolu už dlouho a šťastně vychovávají děti, ale že je tíží, že nemohou chodit k přijímání, a vyjádřili mi svou touhu, aby tak mohli učinit. Vždy se snažím mít pro ně pochopení. Ať všichni cítí, že jsou začleněni. Protože církev má otevírat dveře, a ne je zavírat. Jsou dokonce případy lidí, kteří, když procházím kolem Svatopetrského náměstí, vyznávají své hříchy a já jim dávám rozhřešení. Blízkost k lidem mi dělá moc dobře.

Není odvěký důraz církve na zdůrazňování hříchu (což vede k obviněním, že zneužívá pocitů viny) v rozporu se vstřícným postojem, který propagujete?

Hřích je realita, ale také skutečnost, že můžeme počítat s nekonečným Božím milosrdenstvím. Na rozdíl od nás lidí, kteří se někdy unavíme odpuštěním, se totiž Bůh nikdy neunaví.... Musíme činit pokání a zahojit způsobenou ránu... Kolem roku 1500 se svatému Filipu Nerimu ve zpovědnici římského kostela Chiesa Nuova představil člověk, který mu řekl, že je velký hříšník a že nevěří, že mu Bůh odpustí. „Nejsem hoden odpuštění“, opakoval. Svatý Filip Neri ho požádal, aby sepsal všechny své hříchy, pak se pomodlil, dal mu rozhřešení a na závěr mu řekl, aby si papír odnesl. „Proč?“ zeptal se kajícník, aniž by musel čekat na odpověď. Když se totiž na list znovu podíval, zjistil, že všechno, co si poznamenal, zmizelo. Takže: hřích je odpuštěn, ale člověk ho musí litovat a napravit. Pokud se člověk dopustil krádeže, musí nějakým způsobem vrátit neoprávněně nabytý majetek. Pokud někdo někomu poškodil pověst, musí najít způsob, jak ji napravit. Pokud někdo spáchal trestný čin, musí splatit svůj dluh vůči společnosti. Člověk se nemůže omezit na kázání.

Jsou však katolíci, duchovní i laici, kterým se nelíbí váš postoj blízkosti, váš srozumitelný jazyk...

Mnozí jsou pohoršeni, protože tvrdí, že desakralizuji papežství. Patří k těm, řekněme, aristokratičtějším vrstvám. Naopak prostí lidé cítí k papeži správnou úctu. „Sakralizují“ ho v tom smyslu, že ho uctívají jako pastýře, jako otce, a ne jako knížete. Existuje lidová sakralita. Když říkám lidová, nemám na mysli jen chudé, ale také lidi s dobrým postavením, kteří však nevyznávají onu „dvorskou sakralitu“.

Vzpomínáme si, jak v Domě sv. Marty poklekl, abyste políbil nohy vůdcům Jižního Súdánu, kteří jsou ve vzájemném konfliktu, a prosil je, aby ukončili válku...

Byl to monsignor Paul Gallagher, kdo navrhl, abych pozval vůdce obou znesvářených stran, a to nikoliv na dvoustranné setkání, ale na dvoudenní duchovní rekolekce, aby toto usebrání přineslo ovoce míru... Tato obnova se konala v roce 2019 v Domě svaté Marty a pozvali jsme také arcibiskupa z Canterbury, Justina Welbyho, a moderátora presbyteriánské církve ve Skotsku, Johna Chalmerse, protože anglikáni a presbyteriáni tam mají také své kořeny... Odložil jsem připravený proslov, protože to znělo příliš formálně, a tak jsem se rozhodl říct pár věcí, které podle mého názoru více odpovídaly atmosféře, která se vytvořila, a pak jsem najednou cítil, že jim musím políbit nohy. Je to gesto převzaté z Poslední večeře, kdy Ježíš umývá nohy svým učedníkům, aby jim ukázal cestu služby. V mém případě to bylo gesto ponížení, žádost o prokázání laskavosti, způsob prosby. Ve starověké kultuře líbal chudák nohy boháči a žádal ho o peníze. A já jsem se pokořil tím, že jsem požádal o pokoj jako o almužnu.

Poukazujete na církev co nejvíce odpoutanou od světských pout. Přesto je Vatikán vnímán jako prvek moci...

Pavel VI. se tímto směrem vydal jako první a rozhodným způsobem... Skutečnou mocí církve je služba, tak jak nás to učil Kristus svým svědectvím. Je třeba vést dialog s každým. Já to dělám i s lidmi, jejichž postoje se mi nelíbí. Dokonce i s těmi, kteří mi vadí... Manželství mezi církví a státem nefungují... Jednou si starosta jednoho města nechal postavit betlém, ale prefekt si ho zavolal, aby ho rozebral. Starosta mu řekl, že dal do jesliček postavit i figurku, která prefekta napodobuje. V tu chvíli prefekt řekl, že pokud si nikdo nebude stěžovat, může betlém zůstat stát. Po Vánocích se potkali a prefekt se starosty zeptal, jestli má fotku betlému, aby viděl, jak ta jeho figurka vypadala. Starosta mu ji ukázal a byl to... osel.

A byste řekl těm, kteří tvrdí, že papežové žijí obklopeni zlatem? Kolik je pravdy na tom, že jste chtěl prodat část majetku Vatikánu a rozdat ho chudým?

Většinou to tak dělám. Upozorňuji, že vše je řádně inventarizováno. A abych se vyhnul výdajům, vzal jsem si ze skladu nábytek, který je v mém pokoji, což může udělat každý jiný člověk ve Vatikánu, který ho potřebuje. Co se týče toho, že žijeme obklopeni bohatstvím, v Domě sv. Marty žádný luxus není. Je pravda, že jinde jsou majestátní sály a umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty od Da Vinciho, Michelangela, Rafaela..., ale to je kulturní dědictví lidstva, ne tržní zboží. Vatikán je velké muzeum.

Cítíte se někdy osaměle? Jste obětí takzvané „osamělosti mocných“?

Nikdy jsem se necítil osaměle. Vlastně bych řekl, že jsem v příliš velké společnosti. Samozřejmě se musím snažit rozlišovat mezi těmi, kteří za mnou přicházejí z oprávněných důvodů, a těmi, kteří skrývají nějaký zájem. Jsem sám tehdy, když musím dělat rozhodnutí, která nelze delegovat. Je však také pravda, že pokud jsou složitá, konzultuji je se svými spolupracovníky. Když je ale zapotřebí podpis, musím to udělat já... Věci, které jsou v mé kompetenci, dělám sám a beru za ně odpovědnost. Samozřejmě někdy musím schvalovat bolestná rozhodnutí, jako je například odnětí kněžského stavu známým kněžím, kteří se dopustili trestného činu. Ale osamělost moci je něco jiného a já nejsem její obětí, protože mám možnost mluvit s mnoha dobrými lidmi. Mohu se spolehnout na řadu přátel.

24. října 2023, 16:03