Papežova homilie při vigilii Synody
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Ekumenická modlitební vigilie "Together", Svatopetrské náměstí, sobota 30. září 2023
"Together ". "Společně". Jako první křesťanské společenství v den Letnic. Jako jedno stádce, milované a shromážděné jedním pastýřem, Ježíšem. Jako velký zástup ze Zjevení, jsme tu my, bratři a sestry "ze všech ras, kmenů, národů a jazyků" (Zj 7,9), z různých společenství a zemí, dcery a synové téhož Otce, oživení Duchem přijatým ve křtu, povolaní ke stejné naději (srov. Ef 4,4-5).
Děkuji vám za vaši přítomnost. Děkuji komunitě Taizé za tuto iniciativu. S velkou láskou zdravím hlavy církví, vedoucí a delegace různých křesťanských tradic a zdravím vás všechny, zvláště mladé lidi: děkuji vám. Děkuji vám, že jste se za nás a s námi přišli modlit do Říma před řádným generálním shromážděním biskupské synody, v předvečer duchovních cvičení, která mu předcházejí. "Syn-odos": kráčejme společně, nejen katolíci, ale všichni křesťané, celý lid pokřtěných, celý lid Boží, protože "jen celek může být jednotou všech" (J. A. MÖHLER, Symbolik oder Darstellung der dogmatischen Gegensätze der Katholiken und Protestanten nach ihren öffentlichen Bekenntnisschriften, II, Köln-Olten 1961, 698).
Stejně jako velký zástup ve Zjevení jsme se modlili v tichu a naslouchali "velkému tichu" (srov. Zj 8,1). A ticho je důležité, je mocné: může vyjádřit nevýslovný smutek tváří v tvář neštěstí, ale také ve chvílích štěstí radost, která přesahuje slova. Proto bych se s vámi rád krátce zamyslel nad jeho významem v životě věřícího, v životě církve a na cestě k jednotě křesťanů. Jak důležité je ticho.
Za prvé, ticho je zásadní v životě věřícího. Vskutku leží na začátku i na konci Kristovy pozemské existence. Slovo, Otcovo Slovo, se stalo "tichem" v jeslích a na kříži, v noci Narození Páně a o Velikonocích. Dnes večer jsme my křesťané stáli v tichosti před krucifixem ze San Damiana, jako učedníci naslouchající před křížem, který je Mistrovým trůnem. Naše ticho nebylo prázdné, ale chvíle plná očekávání a připravenosti. Ve světě plném hluku už nejsme na ticho zvyklí, ba někdy ho těžko snášíme, protože nás konfrontuje s Bohem i s námi samými. Přesto je základem řeči a života. Svatý Pavel říká, že tajemství Vtěleného Slova bylo "zahaleno mlčením od věčnosti" (Řím 16,25), a učí nás, že mlčení střeží tajemství, jako Abraham střežil smlouvu, jako Maria střežila ve svém lůně a ve svém srdci rozjímala o životě svého Syna (srov. Lk 1,31; 2,19.51). Na druhou stranu pravda nepotřebuje silný křik, aby se dostala do lidských srdcí. Bůh nemá rád proklamace a křik, řečnění a hluk: Bůh dává přednost tomu, aby - podobně jako to udělal s Eliášem - promlouval "šepotem jemného vánku" (1 Kr 19,12), "strunou znějící tichem". Na struně znějící tichem. A tak i my, jako Abraham, jako Eliáš, jako Maria, se potřebujeme oprostit od tolika hluku, abychom mohli slyšet jeho hlas. Neboť jedině v našem tichu zaznívá jeho slovo.
Za druhé, ticho je nezbytné v životě církve. Ve Skutcích apoštolů se píše, že po Petrově řeči na jeruzalémském koncilu "celé shromáždění ztichlo" (Sk 15,12) a připravovalo se na přijetí svědectví Pavla a Barnabáše o znameních a zázracích, které Bůh konal mezi národy. A to nám připomíná, že mlčení v církevním společenství umožňuje bratrskou komunikaci, v níž Duch svatý harmonizuje názory, protože on je harmonie. Být synodální znamená takto se navzájem přijímat s vědomím, že všichni máme o čem svědčit a čemu se učit, a společně naslouchat "Duchu pravdy" (J 14,17), abychom poznali, co "říká církvím" (Zj 2,7). A ticho umožňuje především rozlišování, a to prostřednictvím pozorného naslouchání "nevyslovitelným vzdechům" (Řím 8,26) Ducha, které se ozývají, často skrytě, v Božím lidu. Prosme proto Ducha o dar naslouchání pro účastníky synody: "naslouchání Bohu až do té míry, abychom spolu s ním slyšeli volání lidu; naslouchání lidu až do té míry, abychom vdechovali vůli, se kterou nás Bůh volá" (Promluva u příležitosti modlitební vigilie v rámci přípravy na Synodu o rodině, 4. října 2014).
A konečně do třetice: ticho je zásadní na cestě k jednotě křesťanů. Je totiž základem modlitby, od níž ekumenismus začíná a bez níž je neplodný. Ježíš se totiž modlil, aby jeho učedníci "byli jedno" (J 17,21). Ticho, které se stává modlitbou, nám umožňuje přijmout dar jednoty "tak, jak to chce Kristus", "s prostředky, které chce on" (srov. P. COUTURIER, Modlitba za jednotu), nikoli jako autonomní plod našeho vlastního úsilí a podle čistě lidských kritérií. Čím více se společně obracíme k Hospodinu v modlitbě, tím více cítíme, že je to On, kdo nás očišťuje a sjednocuje nad rámec rozdílů. Jednota křesťanů roste v tichu před křížem, stejně jako semínka, která dnes dostaneme a která představují různé dary udělené Duchem svatým různým tradicím: je na nás, abychom je zaseli s jistotou, že růst dává pouze Bůh (srov. 1 Kor 3,6). Budou znamením pro nás, kteří jsme zase povoláni k tiché smrti egoismu, abychom působením Ducha svatého rostli ve společenství s Bohem a bratrství mezi sebou.
Proto, bratři a sestry, ve společné modlitbě prosme, abychom se znovu naučili mlčet: abychom naslouchali Otcovu hlasu, Ježíšovu volání a vzdechům Ducha. Prosme, aby synoda byla kairós bratrství, místem, kde Duch svatý očišťuje církev od žvanění, ideologií a polarizací. V době, kdy směřujeme k významnému výročí velkého Nicejského koncilu, prosme, abychom mohli jednotně a v tichosti uctívat jako mudrci tajemství Boha, který se stal člověkem, s jistotou, že čím blíže jsme Kristu, tím jednotnější budeme mezi sebou. A jako mudrce z Východu vedla do Betléma hvězda, tak ať nás nebeské světlo vede k našemu jedinému Pánu a k jednotě, za kterou se modlil. Bratři a sestry, vydejme se společně na cestu, dychtiví setkat se s ním, klanět se mu a hlásat ho, "aby svět uvěřil" (J 17,21).
