František: Povoláním křesťanů je bratrství

PAPEŽ FRANTIŠEK 

Milý Éric-Emmanueli, drahý bratře, při čtení tvé knihy Výzva Jeruzaléma jsem si vzpomněl na květnové dny roku 2014, kdy jsem měl tu milost vykonat pouť do Svaté země u příležitosti 50. výročí setkání mého ctihodného předchůdce svatého Pavla VI. s patriarchou Athenagorem. Události z roku 1964, která znamenala novou etapu na cestě sbližování mezi křesťany, po staletí rozdělenými a oddělenými, ale která právě v Ježíšově zemi dostala nový směr.

Betlém, Boží hrob, Getsemany... místa, která jste navštívil a s poetickou intenzitou popsal na těchto stránkách, se mi znovu silně vybavila. Protože naše víra je také vírou "pamětní", která si váží slov a gest, v nichž se Bůh projevuje.

A jak píšete, člověk se vydává do Svaté země, aby se "procházel tam, kde to všechno začalo". V galilejském Nazaretu a Kafarnau, v místech, kde Ježíš vyrostl a začal svou službu jako zvěstovatel Božího království; v judském Betlémě a Jeruzalémě, kde se narodil a kde se naplnilo jeho pozemské podobenství; na těchto místech jste se stal poutníkem, abyste se vlastníma rukama dotkl nezměrného tajemství křesťanství. Definujete to slovy, která se mě hluboce dotýkají: "Vtělení. Bůh přijal v Ježíši tělo, kosti, hlas, krev".

Ano, Svatá země nám nabízí tento velký dar: doslova se vlastníma rukama dotknout toho, že křesťanství není teorie ani ideologie, ale zkušenost historické skutečnosti. S touto událostí, s touto Osobou se tam stále můžeme setkat, na sluncem zalitých galilejských kopcích, na prostranstvích Judské pouště, v jeruzalémských uličkách. Ne jako mystickou zkušenost pro sebe samu, ale jako skutečné svědectví, které nám evangelia zprostředkovala jako skutečné rozvinutí historické události, v níž se rozvinulo definitivní Boží zjevení muži a ženě každé doby: Bůh se vtělil v člověku, Ježíši z Nazareta, aby nám oznámil, že jeho království je blízko. Velmi jasně jste to vyjádřil ve své reprezentaci křížové cesty, když na jednom místě říkáte: "Lidství mého Boha není napodobeninou". Ne! Bůh se v Ježíši skutečně stal tělem a krví a jako člověk žil, miloval, trpěl z lásky k nám, ke všem a ke každému jednotlivému z nás, a dal svůj život na kříži. To je skutečně dobrá zpráva, na kterou všichni čekáme: že Bůh není tajemná bytost skrytá v oblacích, ale někdo, kdo se k nám obrací a důvěrně se s námi seznamuje.

Další aspekty Vašeho dojemného vyprávění pro mě byly výzvou. Například zmínka o svatém Charlesi de Foucauld, který, jak jste mi řekl při jednom našem setkání, byl prozřetelným původcem Vašeho setkání s Bohem během dobrodružné noci na poušti. Když jste viděl a dotkl se míst, kde bratr Charles žil v Nazaretě, a dozrál tam k oné spiritualitě, která z něj učinila "univerzálního bratra", otevřela se Vám také intimita teologické vize, kterou shrnujete takto: "Dosvědčovat. Ne obracet". Několikrát jsem to zopakoval a navázal tak na výrok Benedikta XVI: 'Církev neroste proselytismem, ale přitažlivostí'. Křesťan nikoho neobrací na víru, a pokud o něčem svědčí, pak o tom, že Bůh k němu natáhl ruku, zachránil ho z propasti jeho hříchů a prokázal mu nekonečné milosrdenství. To je poslání křesťana: být svědkem spásy, která ho oslovila.

A když připomínám Charlese de Foucaulda, dovolte mi, abych si na závěr vypůjčil název, který jste zvolil pro svůj cestopis: Výzva Jeruzaléma, která je podle mého názoru vlastně výzvou, před níž stojíme všichni, výzvou lidského bratrství. V Jeruzalémě, jak jste viděl a vyprávěl, se setkávají velké náboženské tradice, které odkazují k Abrahamovi: judaismus, křesťanství a islám. A není náhodou, že mě na mé apoštolské cestě v roce 2014 chtěly doprovázet dvě židovské a muslimské osobnosti, rabín Abraham Skorka a muslimský představitel Omar Abboud. Protože jsem chtěl i vizuálně manifestovat, že věřící jsou povoláni být bratry a staviteli mostů, a ne už nepřáteli nebo válečnými aktéry. Naším povoláním je bratrství, protože jsme děti téhož Boha. Výzva, kterou Jeruzalém i dnes klade před svět, je právě tato: probudit v srdci každého člověka touhu pohlížet na druhého jako na bratra v jedné lidské rodině. Jen s tímto vědomím a uvědoměním budeme schopni budovat možnou budoucnost, umlčet zbraně ničení a nenávisti a šířit po světě sladkou vůni pokoje, kterou nám Bůh neúnavně dává.