Papež: Když nás Ježíš uzdravuje, obdařuje nás novou důstojností
Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Dnešní evangelium nám ukazuje Ježíše, který navrací zrak muži slepému od narození (srov. Jan 9,1-41). Tento zázrak však špatně přijímají různí lidé a skupiny. Podívejme se na to podrobněji. Chtěl bych vám ale dnes říci, abyste si vzali Janovo evangelium a přečetli si o tomto Ježíšově zázraku, protože je velmi krásné, jak o něm Jan v deváté kapitole vypráví. Přečtete to za pár minut, ale pochopíte, jak postupuje Ježíš a jak lidské srdce – a to lidské srdce dobré, vlažné, bojácné a srdnaté. Je to devátá kapitola Janova evangelia. Přečtěte si ji, velmi vám to pomůže. Jakým způsobem tedy tito lidé onen zázrak přijímají?
Především jsou tu Ježíšovi učedníci, kteří se při konfrontaci s mužem slepým od narození zaplétají do pomluv. Ptají se, zda je chyba na straně rodičů, nebo na jeho straně (srov. v. 2). Hledají viníka. Mnohokrát do toho také upadáme, protože je pohodlné hledat viníka, místo abychom si v životě kladli náročné otázky. Dnes se můžeme zeptat, co pro nás znamená přítomnost tohoto člověka v našem životě, co od nás žádá? Poté, jakmile dojde k uzdravení, reakcí přibývá. První z nich je skeptická reakce sousedů: „Ten člověk byl vždycky slepý: není možné, aby teď viděl, to nemůže být on!“ Je to někdo jiný, jsou skeptičtí (srov. v. 8-9). Pro ně je to nepřijatelné, lepší by bylo nechat vše při starém (srov. v. 16) a nevměšovat se do tohoto problému. Mají strach, bojí se náboženských představených a nechtějí se ozvat (srov. v. 18-21). Ve všech těchto reakcích se před Ježíšovým znamením objevují uzavřená srdce, a to z různých důvodů: protože hledají viníka, anebo protože se neumějí divit, či protože se nechtějí změnit, jelikož je brzdí strach. Mnohé dnešní situace se tomu podobají. Když se setkáváme s poselstvím, plynoucím ze svědectví nějakého člověka, které je Ježíšovým poselstvím, upadáme do těchto způsobů: hledáme nějaké jiné vysvětlení, nechceme se změnit, snažíme se hledat nějaké elegantnější východisko, aniž bychom přijali pravdu.
Jediný, kdo reaguje dobře, je slepec: je šťastný, že vidí, svědčí o tom, co se mu stalo, tím nejjednodušším způsobem: „Byl jsem slepý, a teď vidím“ (v. 25). Tečka. Vyslovuje pravdu. Předtím byl nucen žebrat, aby přežil, a trpěl předsudky lidí: „je chudý a slepý od narození, musí trpět, musí platit za své hříchy nebo za hříchy svých předků“. Nyní, svobodný na těle i na duchu, vydává svědectví o Ježíši: nic si nevymýšlí a nic neskrývá. „Byl jsem slepý, a teď vidím“. Nebojí se toho, co řeknou ostatní: celý život už poznával hořkou chuť marginalizace, už pocítil lhostejnost a opovržení kolemjdoucích, těch, kteří ho považovali za odpad společnosti, užitečný nanejvýš pro několik zbožných almužen. Nyní po svém uzdravení se již těchto opovržlivých postojů nebojí, protože Ježíš mu dal plnou důstojnost. A toto se zcela jasně stává pokaždé, když Ježíš navrací někomu zdraví. Obdařuje ho novou důstojností, plnou důstojností plynoucí z Ježíšova uzdravení, důstojností, která pramení z hloubi srdce a týká se celého života. Ježíš tohoto slepce v sobotu přede všemi osvobodil a daroval mu zrak, aniž by od něj cokoli žádal, dokonce ani poděkování, a tento muž o tom nyní vydává svědectví. Taková je důstojnost ušlechtilého člověka, který si je vědom svého uzdravení a začíná znovu, rodí se znovu. Je to ono znovuzrození života.
Bratři, sestry, se všemi těmito postavami nás dnešní evangelium také staví doprostřed scény, abychom se sami sebe ptali: jaký postoj zaujímáme my, co bychom tehdy řekli? A především, co děláme dnes? Umíme podobně jako slepec vidět dobro a být vděční za dary, které dostáváme? Ptám se: jaká je má důstojnost? Jaká je tvá důstojnost? A tvá, nebo tvá…? Svědčíme o Ježíši, nebo šíříme kritiku a podezírání? Rozséváme klepy? Jsme svobodní tváří v tvář předsudkům, nebo se stýkáme s těmi, kdo šíří negativitu a pomluvy? Říkáme s radostí, že nás Ježíš miluje a zachraňuje, nebo se podobně jako rodiče muže, který se narodil slepý, necháváme uvěznit strachem z toho, co si lidé pomyslí? Lidé vlažní srdcem nepřijímají pravdu a nemají odvahu, aby vyslovili: „Ne, tak to není“. A dále, jak přijímáme těžkosti a lhostejnost druhých? Jak přijímáme lidi, kteří jsou v životě nějak omezeni – ať již fyzicky, jako tento slepec, anebo společensky, jako žebráci na ulici? Přijímáme je jako prokletí, nebo jako příležitost, jak k nim s láskou přistoupit?
Bratři a sestry, prosme dnes o milost žasnou, o milost úžasu, o milost nechat se každý den ohromovat Božími dary a vnímat různé životní okolnosti, i ty nejtěžší, jako příležitost konat dobro, jako to udělal Ježíš s tímto slepcem. Kéž nám v tom pomáhá Panna Maria spolu se svatým Josefem, mužem spravedlivým a věrným.
