Papež František: Deset let misijní proměny církve, která se ubírá cestami milosrdenství a pokoje
Isabella Piro – Vatican News
„Čas je nadřazen prostoru“ – toto tvrzení papeže Františka z jeho první apoštolské exhortace Evangelii gaudium přiléhavě vystihuje toto desetiletí jeho pontifikátu. „Dát prioritu času znamená starat se víc o to, abychom spouštěli procesy, než abychom obsazovali prostory. Čas dává řád prostorům, osvěcuje je a přetváří v články řetězu, který bez zpětných chodů neustále roste. Jde o to, abychom dávali přednost takovým skutkům, které ve společnosti plodí nové dynamismy a vtahují ostatní lidi i skupiny, jež je budou rozvíjet, dokud nepřinesou plody v důležitých dějinných událostech. Bez úzkostlivosti, ale s jasným a pevným přesvědčením“, píše papež Bergoglio a dodává: „v prostoru krystalizují procesy, kdežto čas vrhá do budoucnosti, čímž podněcuje k pouti za nadějí“. Toto pojetí času lze použít jako klíč k výkladu současného pontifikátu – jeho první dimenze spouští procesy, druhá naopak vede k setkání a bratrství.
Mezi procesy, které papež František vyvolal, jmenujme na prvním místě apoštolskou konstituci o římské kurii Praedicate evangelium, která vyšla v březnu loňského roku a propůjčuje římské kurii misijní ráz. Mezi jejími novinkami vynikají ustanovení Dikasteria pro službu milosrdenství a reorganizace Dikasteria pro evangelizaci, jehož vedení převzal sám papež. Dokument o římské kurii dále sází na silnější zapojení laiček a laiků a současně završuje četné reformy posledního desetiletí uskutečňované v hospodářské a finanční oblasti, včetně založení Ekonomického sekretariátu.
K procesům, které papež Bergoglio spustil, dále náleží prohlubující se ekumenimus, mezináboženský dialog a synodalita. Roku 2015 zakládá Světový den modliteb za péči o stvoření, který se každoročně koná 1. září a společně s pravoslavnou církví vybízí křesťany k „ekologické konverzi“. Tuto výzvu opakuje papež ve své druhé encyklice Laudato si´- o péči o společný domov (první encyklika Lumen fidei vznikla ještě společně s jeho předchůdcem Benediktem XVI.). Nosným tématem sociální encykliky Laudato si´je pobídka ke „změně směru“ a sdílená odpovědnost za péči o společný domov. Toto úsilí ovšem také zahrnuje vymýcení chudoby, pozornost vůči nejchudším lidem naší planety a zajištění rovného přístupu k planetárním zdrojům.
V únoru roku 2016 se František na Kubě setkal s patriarchou moskevským a vší Rusi Kirillem a podepsal s ním společné prohlášení o „ekumenismu lásky“, tedy společném závazku křesťanů k bratrství. Jedná se o tragicky aktuální úsilí. Když 16. března loňského roku, v době vrcholící války na Ukrajině, vedli František a Kirill videorozhovor, potvrdili společnou snahu „zastavit tento požár“ tím, že se zaměří na „proces vyjednávání“. Nezapomenutelná je pak ekumenická mírová pouť do Jižního Súdánu, kterou minulý měsíc vykonal papež společně s canterburským arcibiskupem Justinem Welbym a moderátorem Valného shromáždění skotské církve Iainem Greenshieldsem. Pokud jde o mezináboženský dialog, milník představuje dokument o lidském bratrství pro světový mír a společné soužití, který 4. února 2019 podepsali papež a velký imám Al-Azharu, Ahmad al-Tajíb, v Abú Zabí. Tento text je zásadní etapou ve vztazích mezi křesťanstvím a islámem, neboť podporuje mezináboženský dialog a jednoznačně odsuzuje terorismus a násilí. Co se týče synodality v katolické církví, zavádí papež František důležitou změnu: příští, šestnácté řádné generální shromáždění, které je ve Vatikánu naplánováno ve dvou etapách na říjen 2023 a 2024 na téma „Za synodální církev: společenství, účast a poslání“, bude závěrečnou etapou tříleté cesty sestávající z naslouchání, rozlišování, konzultací a rozdělené do tří fází: diecézní, kontinentální a všeobecné.
Ve Františkově postupném časovém rámci je také boj proti zneužívání, na jehož vrcholu je summit o ochraně nezletilých, který se uskutečnil ve Vatikánu v únoru 2019. Výsledkem tohoto setkání, které bylo jasným vyjádřením touhy církve jednat pravdivě a transparentně, se stalo motu proprio Vos estis lux mundi, které zavádí nové postupy pro hlášení obtěžování a násilí a zajišťuje odpovědnost biskupů a řeholních představených.
Druhý rozměr – tedy oběhové pojímání času papeže Bergoglia – se zaměřuje na periferie, a to jak geografické, tak existenciální: odtud, říká František, je možné vidět skutečnost lépe než z centra, a právě odtud se člověk vrací obohacen v myšlení i srdci. Příznačných je zde čtyřicet mezinárodních apoštolských cest, které téměř všechny vedly na takříkajíc periferní cíle, stejně jako šestatřicet návštěv v Itálii: první z nich, uskutečněná 8. července 2013, vedla na ostrov Lampedusa, jádro migračního fenoménu ve Středomoří. Velký význam má také návštěva uprchlického tábora na ostrově Lesbos v Řecku v dubnu 2016, v jejímž závěru František přivítal dvanáct syrských uprchlíků na palubě papežského letu, aby jim pomohl v integraci v Římě. Tématu migrace (které má být podle současného papeže rozvíjeno na základě čtyř sloves: přijmout, chránit, podporovat a integrovat) nynější pontifikát přikládá stěžejní důležitost, neboť zahrnuje neustálý boj proti „kultuře plýtvání“ a „globalizaci lhostejnosti“.
Součástí Bergogliova „oběhového pojímání času“ je také jeho neustálé angažmá za mír. Jeho obdivuhodným vyjádřením se stává encyklika Fratelli tutti, vydaná 4. října 2020, která vyzývá k bratrství a sociálnímu přátelství a důrazně odmítá válku. Dva roky po jejím vydání, když vypukl konflikt na Ukrajině, zněla prorocky výzva obsažená v tomto dokumentu ke „skutečnému a trvalému míru“, který by vycházel z „globální etiky solidarity“, a to ve světě, který stále více zažívá „třetí světovou válku po částech“.
Dalšími příklady této papežem prosazované „diplomacie míru“ jsou „Výzva k míru ve Svaté zemi“, která se konala 8. června 2014 ve Vatikánských zahradách společně s prezidenty Izraele Šimonem Peresem a Palestiny Mahmúdem Abbásem, a navázání diplomatických vztahů mezi Spojenými státy a Kubou 17. prosince téhož roku. Historická událost, kvůli níž sám František strávil několik měsíců tím, že vysílal své zástupce k hlavám obou těchto zemí, Baracku Obamovi a Raúlovi Castrovi, s prosbou, aby „zahájili novou etapu“ ve vzájemných vztazích. Ve stejném duchu se nese i prozatímní dohoda mezi Svatým stolcem a Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů, podepsaná v roce 2018, obnovená o dva roky později a loni prodloužená na další dvouleté období.
V tomto posledním roce, poznamenaném konfliktem na Ukrajině, se papež osobně zasazuje za mír: 25. února loňského roku navštívil velvyslance Ruské federace u Svatého stolce Alexandra Avdějeva a několikrát telefonicky hovořil s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Četné a opakované jsou také jeho výzvy k umlčení zbraní.
I evangelizace, či spíše nadšení pro evangelizaci, jak uvádí téma probíhajícího katechetického cyklu při středečních generálních audiencích, je součástí Františkova „kruhového“ pojímání časového rozměru. Hlásání evangelia, jak výslovně vyjadřuje od samého počátku exhortací Evangelii gaudium, se má vyznačovat radostí, krásou spásné Boží lásky, církví vycházející, církví blízkou věřícím a připravenou na „revoluci něhy“.
Silné je navíc Františkovo spojení s jeho předchůdci, které bylo 27. dubna 2014 zpečetěno kanonizací Jana XXIII. a Jana Pavla II. K nim se připojují Pavel VI. kanonizovaný Františkem 14. října 2018 a Jan Pavel I. blahořečený v září loňského roku, jehož úsměv, symbol „církve s radostnou tváří“, současný papež často připomíná. Zvláštní místo však patří emeritnímu papeži Benediktu XVI., který zemřel posledního dne minulého roku. Za deset let papež nikdy neskrýval nesmírnou úctu, kterou k Josephu Ratzingerovi cítil: při několika příležitostech pochválil jeho teologickou vytříbenost, laskavost a obětavost. Letos 5. ledna předsedal jeho pohřbu na Svatopetrském náměstí a stal se tak prvním papežem v novodobé historii, který se zúčastnil pohřbu některého ze svých předchůdců. Nyní tedy František zahajuje jedenáctý rok svého pontifikátu a činí provázen nadějí. Jak totiž říká: „Kdo doufá, nebude nikdy zklamán, protože naděje má tvář Zmrtvýchvstalého“.