Papež: Bůh na nás čeká „na dně“, protože v Ježíši chtěl „jít až na dno“
PAPEŽ FRANTIŠEK
„Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu“ (Flp 3,7), prohlašuje svatý Pavel v prvním čtení, které jsme vyslechli. Zeptáme-li se, jaké věci již ve svém životě nepovažuje za zásadní do té míry, že je dokonce ochoten je ztratit, jen aby našel Krista, všimneme si, že se nejedná o hmotné statky, nýbrž o „náboženské bohatství“. Byl to totiž zbožný a horlivý muž, oddaný farizeus, dbalý Zákona. A přesto mu tento řeholní hábit, který mohl být zásluhou, chloubou či posvátným bohatstvím, ve skutečnosti bránil. Právě proto tedy Pavel potvrzuje: „Toho všeho jsem se zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista“ (v.8.). Všeho, co mu dodávalo určitou prestiž, zanechal: Kristus byl pro něj důležitější.
Kdo příliš oplývá sám sebou a honosí se vlastní náboženskou „zdatností“, považuje se za spravedlivějšího a lepšího než druzí – a kolikrát se něco takového ve farnosti děje. „Ale ne, co je to za lidi, já jsem z Katolické akce, já jsem zase z jiného sdružení, já chodím pomáhat faráři, já se starám o sbírku…a já, já, já…kolikrát se stává, že se považujeme za lepší než druzí. Ať se každý ve svém srdci zamyslí, zda se to někdy stalo. Kdo se spokojí s tím, že si zachránil vnější tvář, a připadá si v pořádku, nemůže uvolnit místo pro Boha, protože ho nepotřebuje. Mnohokrát – opravdu mnohokrát! – tito čistí katolíci v uvozovkách, kteří se považují za spravedlivé, protože docházejí do farnosti, v neděli chodí na mši, pyšní se svou bezúhonností…a prohlašují: „Nic zvláštního nepotřebuji, Pán už mne spasil“. K čemu tam došlo? K tomu, že místo Boha zaujalo vlastní „já“ tohoto člověka, takže – ačkoli pronáší modlitby a koná posvátné úkony, doopravdy nerozmlouvá s Pánem. Vede monology, avšak nikoli dialog, není to modlitba. Z toho důvodu nám Písmo připomíná, že jedině „modlitba chudého proniká oblaka“ (Sir 35,21), neboť jednom člověk chudý duchem, toužící po spáse a žebrající o milost, se staví před Boha, aniž by ukazoval své zásluhy, něco si nárokoval a požadoval: nemá nic, a proto nachází všechno, nalézá totiž Pána.
Ježíš nám toto učení nabízí v podobenství, které jsme slyšeli (srov. Lk 18,9-14). Je to příběh dvou mužů, farizeje a celníka, kteří se oba jdou modlit do chrámu, ale jen jeden z nich se dostane k Božímu srdci. Spíše než to, co činí, promlouvá jejich fyzický postoj: evangelium říká, že farizeus se modlil vestoje (v. 11) a se vztyčenou hlavou, zatímco celník „stál vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi“ kvůli svému studu (v. 13). Zamysleme se na chvíli nad těmito dvěma postoji.
Farizeus stojí. Je sebevědomý, stojí vzpřímeně a triumfálně jako ten, kdo má být obdivován pro svou zdatnost a příkladnost. V tomto postoji se modlí k Bohu, ale ve skutečnosti oslavuje sám sebe a modlí se sám k sobě: navštěvuji chrám, dodržuji přikázání, dávám almužnu...Já, mně, se mnou, stále pro mne, všechno se mnou… Formálně je jeho modlitba bezúhonná, navenek je vidět zbožný a oddaný člověk, ale místo aby se otevřel Bohu tím, že mu přinese pravdu svého srdce, maskuje své slabosti pokrytectvím. Mnohokrát zakrýváme svůj život make-upem. Tento farizeus nečeká na Pánovu spásu jako na dar, ale téměř ji vyžaduje jako odměnu za své zásluhy. Splnil jsem úkoly, teď mi dej odměnu. Tento muž bez váhání postupuje k Božímu oltáři, aby zaujal své místo, v první řadě, ale nakonec zachází příliš daleko a staví sám sebe před Boha! „Já“.
Naproti tomu celník zůstává v odstupu. Nesnaží se prodrat vpřed, zůstává vzadu. Ale právě tato vzdálenost, která projevuje jeho hříšnost ve vztahu k Boží svatosti, mu umožňuje zakusit Otcovo požehnání a milosrdné objetí. Bůh se k němu může dostat právě proto, že tímto odstupem pro něj vytvořil místo. Vytvořil Bohu místo. Nemluví o sobě, mluví, aby za sebe prosil o odpuštění, mluví a přitom se dívá na Boha. Nakolik to platí i pro naše rodinné, společenské a dokonce i církevní vztahy! Skutečný dialog nastává tehdy, když si umíme udržet mezi sebou a druhými prostor, prospěšný prostor, který každému umožňuje dýchat. Pak takový dialog či setkání může zkrátit vzdálenost a vytvořit blízkost. V životě onoho celníka se to děje: tím, že se zastaví v zadní části chrámu, poznává sám sebe v pravdě takového, jaký je před Bohem: hříšný a vzdálený, a tím umožňuje Bohu, aby se k němu přiblížil.
Bratři a sestry, pamatujme na to: Pán k nám přichází, když se vzdalujeme svému domýšlivému já. Zamysleme se: „Jsem marnivý? Považuji se za lepší, než jsou ostatní? Dívám se na někoho s pohrdáním? Děkuji Pánu, že mne spasil a že nejsem jako tito lidé, kteří nic nechápou? Já přeci chodím do kostela, ženil jsem se, vdávala jsem se v kostele, ale tihle jsou rozvedení hříšníci…“ Je tvé srdce takové? Půjdeš do pekla. Pokud se chceš přiblížit k Pánu, musíš mu říci: já jsem první ze všech hříšníků a jestli jsem neupadl do ještě větší špíny, tak jen díky tomu, že mne Tvé milosrdenství vzalo za ruku. Toto je Boží postoj. „Díky Tobě, Pane, žiji, díky Tobě, Pane, jsem se nezničil hříchem.“
Bůh může vzdálenost vůči nám zkrátit, když mu upřímně, bez přetvářky, přineseme svou křehkost. Vztáhne k nám ruku, aby nás pozvedl, když si umíme „sáhnout na dno“ a odevzdáme se mu v upřímnosti srdce. Takový je Bůh: čeká na nás „na dně“, protože v Ježíši chtěl „jít až na dno“. Čeká na nás v hloubi, protože se nebojí sestoupit do propastí, které nás obývají, dotknout se ran našeho těla, přijmout naši bídu, životní selhání, chyby, kterých se dopouštíme svou slabostí nebo nedbalostí a kterých jsme se dopustili všichni. Bůh tam na nás čeká, čeká na nás především tehdy, když s velkou pokorou jdeme prosit od odpuštění ve svátosti smíření, jak to dnes učiníme. Čeká tam na nás.
Bratři a sestry, zpytujme dnes všichni svědomí, protože farizej i celník v nás přebývají. Neskrývejme se za pokryteckou vnějškovost, ale s důvěrou svěřme Pánovu milosrdenství své temnoty a chyby, svou bídu. Zamysleme se dobře nad svými chybami i svou ubohostí, kterou někdy ze studu nejsme schopni vyslovit: a to je v pořádku. Před Bohem ji však ukažme. Když jdeme ke zpovědi, uvědomme si stejně jako celník, jaká vzdálenost nás dělí od toho, co si Bůh vysnil pro náš život, a od toho, jací skutečně každý den jsme: chudáci. A v tu chvíli se Pán přiblíží, zkrátí vzdálenost a postaví nás zpět na nohy; v tu chvíli, kdy poznáme, že jsme nazí, nás oděje do slavnostního roucha. A taková je a musí být svátost smíření: slavnostní setkání, které uzdravuje srdce a zanechává v něm pokoj; není to lidský soud, kterého bychom se měli bát, ale božské objetí, které nás utěšuje.
Jednou z nejkrásnějších věcí na tom, jak nás Bůh přijímá, je něžnost jeho objetí. Když čteme o tom, jak se marnotratný syn vrátil domů, začal mluvit, ale otec ho nenechal mluvit: objal ho a [on] nemohl mluvit. V milosrdném objetí. A tady se dnes obracím na bratry zpovědníky: prosím vás, bratři, odpouštějte všechno, vždycky odpouštějte, aniž byste si příliš sahali na svědomí; nechte lidi, ať řeknou, co mají na srdci, a vy to přijměte jako Ježíš, pohlazením svého pohledu, mlčením svého porozumění. Prosím, svátost zpovědi nemá mučit, má dávat pokoj. Odpusťte všechno, jako Bůh odpustí všechno vám. Všechno, všechno.
V této postní době s lítostí v srdci také zašeptejme jako celník: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (v. 13). Opakujme: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“. Když na Tebe zapomínám nebo Tě zanedbávám, když dávám přednost svým slovům a slovům světa před Tvým slovem, když se považuji za spravedlivého a pohrdám druhými, když pomlouvám druhé, Bože, buď milostiv mně hříšnému. Když se nestarám o lidi kolem sebe, když jsem lhostejný k těm, kdo jsou chudí a trpí, slabí nebo odsunutí na okraj společnosti, Bože, buď milostiv mně hříšnému. Za mé hříchy proti životu, za mé špatné svědectví, které poskvrňuje krásnou tvář Matky církve, za mé hříchy proti stvoření, Bože, buď milostiv mně hříšnému. Za mé lži, za mou nepoctivost, za mou neprůhlednost a nezákonnost, Bože, buď milostiv mně hříšnému. Za mé skryté hříchy, které nikdo nezná, za zlo, které jsem způsobil druhým, aniž bych si to uvědomoval, za dobro, které jsem mohl udělat a neudělal, Bože, buď milostiv mně hříšnému.
V tichu a s kajícím a důvěřivým srdcem několik okamžiků opakujeme: Bože, buď milostiv mně hříšnému. V tichu. Každý ať opakuje ve svém srdci. Bože, buď milostiv mně hříšnému. Tímto aktem pokání a důvěry se otevíráme radosti z největšího daru: Božího milosrdenství.
