Deset let pontifikátu v deseti slovech: Setkání
Edith Bruck*
Já bohužel vděčím za všechno své minulosti: za své knihy, za své verše, za literární ceny, za ocenění za svědectví... a možná, opravdu určitě, také za to, o čem dnes sní téměř dvě a půl miliardy katolíků na světě, setkat se s papežem Františkem, ne na Svatopetrském náměstí, ale ve svých domovech, vidět ho ve dveřích, nevěřícně, vzrušeně před bílou siluetou, která s něžným úsměvem rozevírá náruč a zaplavuje teplem vyzývajícím k objetí, zatímco se oči zalévají slzami.
"Je to pravda! Je to on!" opakuji si: "Je to papež!" Zůstáváme v objetí, jako bychom se znovu setkali po tisíciletích. Jsem Židovka, přežila jsem šoa, stejně jako moji předkové, nevýslovné utrpení, za které za mnou přišel papež František a požádal mě o odpuštění, jako to už udělali dva předchozí papežové, zářící Polák a podle všeho nesvůj se cítící Němec, ale v synagoze, odkud se jejich slova dostala na veřejnost prostřednictvím tisku a dalších médií jen málo. Argentinský papež si byl dobře vědom toho, že svou návštěvou u mě doma vyšle poselství celému světu, o čemž svědčí četné telefonáty, které jsem obdržela ze všech koutů světa. Poté, co mi předal své dary, velký svazek Talmudu a Menoru, symbol Izraele, se na rozdíl od nás okamžitě cítil jako doma a promluvil k několika málo přítomným důvěrně milým tónem se svým španělským přízvukem, který v některých ohledech zněl dětsky, o tom dítěti v něm a také ve mně, dvou neviňátkách, která se setkala a vzájemně se obohatila o bezprostřední a trvalé dobro. Když jedl tvarohový koláč, který jsme připravili, spolu s mnoha dalšími věcmi na stole, zeptal se mě, co píšu. Ukázala jsem mu ze své poslední knihy veršů jednu z básní s názvem Výchova, on si ji přečetl a požádal o kopii.
Jeho teplo se stále vznáší v domě, kde se mi jeho bílá postava občas zjevuje na prázdném křesle, kde na něj s nostalgií čekám, abych oslavila deset let jeho pontifikátu, snad ještě mnoho let s jeho vřelou lidskostí, kterou šíří po celém světě, a jeho slovy, která jsou vzýváním míru a bratrství.
O tomto setkání, skutečném "setkání", jsem dokonce napsala malou knížku a požádala ho o předmluvu, což okamžitě udělal a poslal mi ji prostřednictvím šéfredaktora "Osservatore Romano" Andrey Mondy, mé "bílé nitky", která mě udržuje v kontaktu s papežem. Jemnou, pevnou a citlivou nití, která se skrývá za sebeobranným pancířem způsobeným možná příliš mnoha požadavky a příliš velkým množstvím práce. Moje další setkání a objetí s papežem byla méně důvěrná, ale vždy emotivní.
S Mondou jsme také otevřeli dům papeže Františka, kde jsme se podělili o pletýnku chleba, kterou upekla moje asistentka Olga, a lámali jsme ji a jedli v jakémsi rituálu na zdraví světa znechuceného násilím a ruskými tanky, připravenými vtrhnout na Ukrajinu, Olžinu zemi, kde nesmyslná válka nemá konce a hlas papeže Františka volajícího po míru je nyní pohlcen hlukem zbraní z nebe, země i moře.
Nedovedu si představit jiného papeže na jeho místě a doufám, že Bůh, v něhož tolik věří, ho udrží při životě, dokud budu žít. Protože si nemyslím, že bych dokázala mít k jeho nástupci tak výjimečný a téměř neskutečný vztah. Existuje věta, kterou mi vždycky říkal: "Já se modlím za tebe, ty se modli za mě". Já už to dělám, ve svých tichých modlitbách.
*Spisovatelka a básnířka, přeživší šoa