Katecheze o apoštolské cestě do Konga a Jižního Súdánu

Mt 5,3.9.13.14.16

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Minulý týden jsem navštívil dvě africké země: Konžskou demokratickou republiku a Jižní Súdán. Děkuji Bohu, že mi povolil vykonání této cesty, po níž jsem dlouhý čas toužil. Měl jsem tyto dva „sny“: navštívit konžský lid, který opatruje obrovskou zemi, zelenou africkou plíci, jež společně s amazonskou tvoří dvě plíce tohoto světa. Je to bohatá země, zakrvácená nikdy nekončící válkou, neboť je zde vždy někdo, kdo přiživuje válečný oheň. A dalším snem bylo navštívit jihosúdánský lid při společné pouti míru s canterburským arcibiskupem Justinem Welbym a generálním moderátorem Skotské církve, Iainem Greenshieldsem. Vydali jsme se tam společně, abychom dosvědčili, že spolupráce v různosti je možná a povinná, zejména pokud sdílíme víru v Ježíše Krista.

První tři dny jsem pobýval v Kinshase, hlavním městě Konžské demokratické republiky. Opětovně vyjadřuji vděk prezidentovi a dalším státním představitelům za přijetí, kterého se mi dostalo. Ihned po svém příjezdu jsem se v prezidentském paláci mohl obrátit s poselstvím k celému národu: Kongo se díky své přírodě, zdrojům a zejména pak lidem podobá diamantu, avšak tento diamant se stal příčinou sváru, násilí a paradoxně též ochuzení tohoto národa. S toutéž dynamikou se setkáváme rovněž v jiných afrických oblastech a všeobecně platí pro celý tento světadíl, který je kolonizován, vytěžován a pleněn. Tváří v tvář tomu všemu jsem vyřkl dvě slova: první je záporné „Dost!“, „Skoncujme s vykořisťováním Afriky!“. Při jiných příležitostech jsem uvedl, že v kolektivním nevědomí panuje představa, že Afriku je třeba vytěžit, a s tím je nutno přestat. Druhé slovo je kladné: Společně. Všichni společně, důstojně a za vzájemné úcty, společně ve jménu Krista, naší naděje, jděme dál. Nevykořisťovat a společně jít dál.

V Kristově jménu jsme také shromáždili při velké eucharistické slavnosti v Kinshase, kde se také konala různá další setkání. Prvním bylo setkání s oběťmi násilí z východních oblastí Konga, které již léta drásá válka mezi ozbrojenými skupinami, ovládanými hospodářskými a politickými zájmy. Nemohl jsem navštívit město Goma. Tamní lidé žijí ve strachu a nejistotě a jsou obětováni na oltář nekalých obchodů. Vyslechl jsem šokující svědectví několika obětí, zvláště žen, které k patě kříže pokládaly zbraně a další smrtící nástroje. Spolu s nimi jsem odmítl násilí i rezignaci a přitakal smíření a naději. Tito lidé hodně vytrpěli a nadále trpí.

Poté jsem se setkal se zástupci různých charitativních organizací, které působí v této zemi, abych jim poděkoval a povzbudil je. Jejich práce s chudými a pro chudé nevyvolává rozruch, ale den za dnem přispívá k růstu společného dobra, a to především díky podnětům k rozvoji. Charitativní iniciativy mají pokaždé prvořadě přispívat k rozvoji, neomezovat se na pouhou podporu, která je nezbytná, ale musí znamenat postup.

Strhujícím okamžikem bylo setkání na stadionu s mladými lidmi a katechisty. Byl to ponor do přítomnosti zacílené do budoucna. Pomysleme na obnovitelskou sílu, kterou může přinést tato nová generace křesťanů, utvářených a prodchnutých radostí z evangelia! Těmto mladým lidem jsem naznačil pět cest: modlitbu, společenství, poctivost, odpuštění a službu. Řekl jsem mladým Konžanům, že toto je jejich cesta: modlitba, společenství, poctivost, odpuštění a služba. Kéž Pán vyslyší jejich volání po míru a spravedlnosti.

V katedrále v Kinshase jsem se dále setkal s kněžími, jáhny, zasvěcenými muži a ženami a seminaristy. Je jich mnoho a jsou mladí, protože jsou tam četná duchovní povolání, což je Boží milost. Vyzval jsem je, aby sloužili lidu jako svědkové Kristovy lásky a překonávali trojí pokušení: duchovní průměrnost, světskou pohodlnost a povrchnost. Řekl bych, že jsou to všeobecná pokušení každého seminaristy a kněze. Je jisté, že pokud kněz upadne do duchovní průměrnosti, je to smutné, světská pohodlnost, tedy zesvětštění, je v církvi jednou z největších škod, a zatřetí povrchnost. A konečně jsem s konžskými biskupy sdílel radost a námahu pastorační služby. Vyzval jsem je, aby se dali utěšit Boží přítomností a byli ve svém lidu proroky v síle Božího slova, aby se stávali znamením toho, jaký je Hospodin a jak se k nám obrací: soucitně, blízce, laskavě. To jsou tři postoje, které Pán v jednání s námi zaujímá: přistupuje – tedy blízkost – soucitně a vlídně. O totéž jsem požádal kněze a biskupy.

Druhá část cesty se poté odehrála v Džubě, hlavním městě Jižního Súdánu, státu, který vznikl roku 2011. Tato návštěva měla veskrze výjimečnou podobu, vyjádřenou mottem, které opakovalo Ježíšova slova: „Prosím, ať všichni jsou jedno“ (Jan 17,21). Jednalo se totiž o ekumenickou pouť za pokojem, kterou jsem vykonal společně s hlavami dvou církví, které na oné půdě byly historicky přítomné: anglikánské společenství a Skotská církev. Byl to cílový bod pouti, která začala před několika lety a během níž jsme se roku 2019 shromáždili v Římě společně s jihosúdánskými státními představiteli, abychom se zavázali k překonání konfliktu a utváření míru. V roce 2019 jsme v římské kurii uskutečnili dvoudenní duchovní obnovu se všemi těmito politiky, lidmi usilujícími o funkci, kteří mezi sebou byli částečně znepřáteleni, ale všichni se na obnovu dostavili, což dodalo sílu k další cestě. Proces smíření bohužel moc nepokročil a novorozený Jižní Súdán je obětí staré mocenské a soupeřivé logiky, vyvolávající válku a násilí, s množstvím uprchlíků a vnitřních běženců. Velice děkuji panu prezidentovi za přijetí i za to, jak se snaží nakládat s touto neschůdnou cestou, aby odmítl korupci a obchod se zbraněmi a zvolil setkání s dialogem. Je ostudné, že tolik takzvaně civilizovaných zemí poskytuje pomoc Jižnímu Súdánu, která spočívá ve zbrojních dodávkách, podněcujících válku. To je hanebné. Je nutno jít vpřed, podpořit setkání i dialog a zamezit korupci i obchodu se zbraněmi. Jedině takto se dospěje k rozvoji a lidé budou moci pokojně pracovat, nemocní se budou moci léčit a děti chodit do školy.

Ekumenická povaha návštěvy v Jižním Súdánu se projevila zejména při modlitebním setkání, které jsme slavili společně s bratry anglikány a členy Skotské církve. Vyslechli jsme společně Boží slovo, obrátili jsme se k Bohu modlitbou chval, proseb a přímluv. V silně konfliktní realitě, jakou je ta jihosúdánská, je takové znamení zásadní a není samozřejmé, neboť zde bohužel existují tací, kteří zneužívají Boží jméno k ospravedlňování násilí a útisku.

Bratři a sestry, Jižní Súdán je maličkou zemí, která má zhruba jedenáct milionů obyvatel, z čehož jsou v důsledku ozbrojených konfliktů dva miliony vnitřních běženců a podobný počet lidí uprchl do sousedních zemí. Z toho důvodu jsem se chtěl setkat s velikou skupinou vnitřních vysídlenců, vyslechnout je a dát jim pocítit blízkost církve. Církve a křesťansky inspirované organizace se totiž skutečně nasazují pro tyto nebohé lidi, kteří už léta žijí v uprchlických táborech. Zvláště jsem se obrátil k ženám, které jsou tam velmi zdatné, protože jsou silou, jež může proměnit tuto zem. Všechny jsem povzbudil, aby se stali setbou nového, nenásilného Jižního Súdánu, který by dospěl ke smíření a pokoji.

Poté jsme při setkání s pastýři a zasvěcenými osobami místní církve pohlédli na Mojžíše jako na vzor poddajnosti Bohu a vytrvalosti v přímluvě. Při eucharistické slavnosti, která byla posledním aktem návštěvy v Jižním Súdánu i celé cesty, jsem souzněl s evangeliem a povzbudil tamní křesťany, aby se v oné soužené zemi stali „světlem a solí“. Bůh nevkládá svou naději do velkých a mocných, nýbrž do nepatrných a pokorných. Toto je způsob, jakým se Bůh ubírá.

Děkuji státním představitelům Jižního Súdánu, panu prezidentovi, organizátorům cesty a všem, kteří vyvinuli úsilí a práci, aby se tato návštěva vydařila. A děkuji svým bratrům, Justinovi Welbymu a Iainovi Greenshieldsovi za jejich doprovod na této ekumenické cestě. Modleme se, aby v Konžské demokratické republice a Jižním Súdánu i v celé Africe vzešla setba Božího království lásky, spravedlnosti a pokoje.