Papež: Potřebujeme spisovatele, básníky, umělce schopné vykřičet světu poselství evangelia
PAPEŽ FRANTIŠEK
Pro své současníky mohl Ježíš náležet do paradigmatu inadaptado, nepřizpůsobivého člověka, který nezapadá a nehodí se do společnosti, který neodpovídá tomu, co je samozřejmé. Stačí si přečíst v evangeliích, jaké reakce vyvolala jeho gesta. V Markově evangeliu čteme, že se „jeho příbuzní vypravili, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu“. Někteří pak otevřeně prohlašovali, jak vypráví Matouš: „Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků“. Někdy Ježíš reaguje ostře a rozhořčeně: například převrací stoly chrámových kupců. Nezapadá, nepřizpůsobuje se.
Když sledujeme Ježíše na jeho pouti, všímáme si, že opouští Nazaret, svou „vlast“. Protestuje proti těm, kteří se cítí natolik začleněni, že vyřazují ostatní, proti těm, kteří si myslí, že vidí tak jasně, že oslepli, proti těm, kteří jsou natolik soběstační při uplatňování zákona, že se z nich stali ničemníci.
Božská zápletka nás provází při hledání Ježíše, který jde, potkává po cestě lidi a jemuž tvrdnou rysy ve tváři, když hledí ke svému cíli: Jeruzalému.
Kdo je to? Co chce? Ježíš prochází ulicemi vesnic, učí, uzdravuje nemocné, utěšuje trpící. Lidé žasnou a ptají se, kdo to je. Stejně jako svým učedníkům se nám dívá do očí a ptá se: „A vy, za koho mě pokládáte?“. Mám pocit, že se ptá i mě. Tváří v tvář Ježíšovu příběhu to zůstává základní otázkou, která, jak cítím, rezonuje i na stránkách tohoto svazku.
Někdy jsme zatíženi obrazy Ježíše, které jsou ve skutečnosti spíše svatými obrázky než účinnými portréty. Máme tendenci si Ježíše ochočit, činit z něj cosi líbivého a zbytečně sentimentálního. Ježíš dává pokoj, utěšuje, je „jemným světlem“, jak říká svatý John Henry Newman, ale neuspává nás monotónními zpěvánkami, a především nás neumrtvuje. Prospěšný, neukojený neklid spolu s úžasem nad novostí otevírá cestu k odvaze. Proto nepotřebujeme povznášející příběhy, zejména v těžké době, ve které žijeme. Tato kniha je vyhošťuje a často zdůrazňuje šerosvit, drsnost evangelijních zpráv. Ježíš přišel, aby vrhl na zem oheň. Přináší-li světlo, nebojí se stínů. Na druhou stranu je pravda, že ti, kdo vyrůstají ve světě popela, nesnadno udržují oheň velkých tužeb.
Nesmíme ztratit oheň setkání s Ježíšem. Proto hleďme na Mistra, následujeme ho na jeho cestě, aniž bychom ho ztratili ze zřetele. To může udělat každý, i když není vždy snadné pochopit Boha, předvídat jeho cestu. Je dobré dát se jím pochopit a nechat se jím vést.
Učme se odstraňovat prach, který se nahromadil na stránkách evangelia, a znovu objevujme jeho intenzivní chuť. A to je cesta, po které máme jít: naslouchat tónu hlasu toho, který pronášel blahoslavenství, který rozdílel zástupům chléb, který uzdravoval nemocné, odpouštěl hříšníkům, který seděl u stolu s celníky.
Ježíšův příběh se prolíná s příběhem mužů a žen, probouzí a posiluje skryté energie, dřímající vášeň pro pravdu a spravedlnost, záblesky plnosti, které na naší cestě vytvořila láska, ale také schopnost čelit selhání a bolesti, vymítat démony hořkosti a zášti.
Zápletka je neodmyslitelnou součástí příběhu. Bez zápletky není příběh. Bůh vstoupil do osnovy lidských záležitostí s příběhem, který lze vyprávět. Osnova je utkána z vláken a Ježíš se do této vazby vplétá. Žádná nit není stejná jako jiná a někdy se vlákna zauzlují. Právě ve spleti lidských záležitostí poznáváme jeho „práci“, jak napsal svatý Ignác: Ježíš prožívá pohnutí, přistupuje, dotýká se bolesti a smrti a proměňuje je v život. Čtení Ježíšova příběhu nás nevzdaluje od zápletky naší existence. Naopak, vyzývá nás, abychom se podívali na své dějiny, abychom se k nim vrátili a neutíkali od nich.
Musíme tohoto Ježíše „vidět“, cítit jeho dotek na vlastní kůži, jinak se Boží Syn, Mistr, stává abstrakcí, ideou, utopií, ideologií. S Ježíšem se rozvíjí hra pohledů, ale nejen ta: zapojují se všechny smysly. Ježíš je pokropen vůní, kterou přinesla jedna žena, jí chléb a ryby a dělí se o ně, dotýká se a uzdravuje, naslouchá a odpovídá svým partnerům v rozhovoru.
Otevření evangelií je jako pohled do kamery, která nám umožňuje vidět Ježíše v akci. Pohled, s nímž nám Božská zápletka pomáhá evangelia číst, se zdá být kinematografickým pohledem. Svatý Ignác z Loyoly nás ve svých Duchovních cvičeních žádá, abychom kontemplovali evangelia očima představivosti: očima, nikoliv mentální abstrakcí. Ježíšův příběh tak vstupuje do našeho příběhu. Díváme se na něj ve světle našich životů, vidíme tváře, události, postavy..... Můžeme si dokonce představit, že sami vstupujeme do Ježíšova příběhu a vidíme ho, jeho místa, jeho pohyby, slyšíme slova pronášená jeho živým hlasem. A tak se nás evangelium hluboce dotýká.
Ježíšova gesta jsou inkluzivní: přidružuje k sobě nejchudší, utlačované, slepé a činí je účastníky svého nového pohledu na věc. Jeho pohled není pouze podpůrný. Neuzdravuje slepé proto, aby se mohli těšit z mediální podívané tohoto světa, ale proto, aby byli schopni vidět Boží působení v dějinách. Pán nepřichází osvobodit utlačované jen proto, aby se cítili dobře, ale aby je poslal do akce.
Ježíš má důvěru v to nejlepší z lidského ducha. Setkání s ním znamená obnovení energie, síly a odvahy. Tváří v tvář realitě se Mistr neztrácí ve stížnostech, nevynáší ochromující soudy: naopak, vyzývá nás k vášnivému nasazení.
Zranitelnost lidí, s nimiž Pán soucítí, ho nevede k opatrnému vypočítávání našich omezených možností, jak mu to podsouvají apoštolové: naopak je vybízí k překypující hojnosti evangelia, jak se to stalo při rozmnožení chlebů.
Božská zápletka v tomto smyslu jasně zdůrazňuje rozdílnou schopnost úsudku Ježíše a jeho učedníků. Nebojme se vidět Ježíše často nepochopeného i jeho vlastními lidmi, těžko přijatelného, samotného. Zpochybněme, pokud vůbec, svou vlastní schopnost úsudku a porozumění evangeliu.
A konečně: jak mluvit o Ježíši? Jaký jazyk použít? Jak představit tuto „postavu“, která změnila dějiny světa? To je jedna z výzev této knihy. Rozhodně nikoli zvykovým jazykem. Jazyk pravé tradice je živý, vitální, schopný budoucnosti a poezie. Jazyk zvyku je naopak zatuchlý, nudný, obřadný, samozřejmý. Církev si musí dávat pozor, aby neupadla do pasti banálního jazyka, mechanicky a unaveně opakovaných frází.
Evangelium má být zdrojem geniality, překvapení, které dokáže člověkem otřást až do morku kostí. Nejhorší, co se může stát, je přetavit sílu evangelijního jazyka v cukrovou vatu: zmírnit dopad slov, otupit úhly vět, zkrotit smysl diskurzu. Jak důležitá jsou slova! Umělci, spisovatelé jsou právě díky povaze své inspirace schopni střežit sílu evangelijního diskurzu.
Dnes se světem ozývá „olověná ozvěna“, abychom použili výraz jezuitského básníka Gerarda Manleyho Hopkinse. Vyslovuji proto výzvu: V této době krize světového řádu, války a velkých polarizací, strnulých paradigmat, vážných klimatických a ekonomických výzev potřebujeme lesk nového jazyka, silných příběhů a obrazů, spisovatelů, básníků, umělců schopných vykřičet světu poselství evangelia a přiblížit nám Ježíše.
