PODCAST: Papežova homilie v Bazilice sv. Pavla
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Druhé nešpory svátku Obrácení svatého Pavla
Bazilika svatého Pavla za hradbami, 25. ledna 2023
Právě jsme naslouchali Božímu slovu, které charakterizovalo tento Týden modliteb za jednotu křesťanů. Jsou to silná slova, tak silná, že by se mohla zdát nepatřičná, když máme radost z toho, že jsme se jako bratři a sestry v Kristu sešli, abychom slavili slavnostní liturgii k jeho chvále. Dnes není nouze o smutné a znepokojivé zprávy, takže bez "sociálních výčitek" z Písma bychom se obešli! Nasloucháme-li však úzkostem doby, v níž žijeme, tím spíše se musíme zajímat o utrpení Pána, pro něhož žijeme, a pokud jsme se shromáždili v jeho jménu, nemůžeme nestavět do středu pozornosti jeho slovo. Je to prorocké: Bůh nás totiž Izaiášovým hlasem napomíná a vyzývá nás ke změně. Napomenutí a změna - to jsou dvě slova, o kterých bych dnes chtěl říci několik postřehů.
1. Napomenutí. Poslechněme si znovu některá Boží slova: "Že se mi chodíte ukazovat!, [...] přestaňte přinášet šalebné oběti; [...] když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším" (Iz 1,12.13.15). Co vyvolává Pánovo pobouření, že tak rozhořčeně oslovuje lidi, které tolik miluje? Z textu vyplývají dva důvody. Nejprve vyčítá, že v jeho chrámu, v jeho jménu, se neplní to, co chce: ne kadidlo a oběti, ale aby se pomáhalo utlačovaným, aby se dostalo spravedlnosti sirotkům, aby se hájila věc vdovy (srov. v. 17). Ve společnosti prorokovy doby existovala tendence - bohužel stále aktuální - považovat za Bohem požehnané bohaté a ty, kdo přinášejí velké oběti, a chudými pohrdat. To však znamená, že Hospodina chápeme zcela špatně. Ježíš prohlašuje chudé za blahoslavené (srov. Lk 6,20) a v podobenství o posledním soudu se ztotožňuje s hladovými, žíznivými, cizinci, potřebnými, nemocnými a uvězněnými (srov. Mt 25,35-36). Zde je tedy první důvod k rozhořčení: Bůh trpí, když my, kteří se prohlašujeme za jeho věrné, upřednostňujeme své vlastní vidění před jeho, řídíme se spíše pozemskými než nebeskými soudy, spokojujeme se s vnějšími rituály a zůstáváme lhostejní k těm, na kterých mu nejvíce záleží. Bůh se tedy rmoutí, dalo by se říci, nad naším lhostejným nepochopením.
Kromě toho existuje ještě druhý a závažnější důvod, který uráží Nejvyššího: svatokrádežné násilí. Říká: "Nesnáším ničemnost a slavnostní shromáždění. [...] Z tvých rukou kape krev. [...] Odkliďte mi z očí zlo svých skutků" (Iz 1,13.15.16). Pán je "rozhněván" násilím páchaným na Božím chrámu, kterým je člověk, zatímco je uctíván v chrámech vytvořených lidmi! Dovedeme si představit, jak ho musí trápit, když je svědkem válek a násilných činů páchaných těmi, kdo se hlásí ke křesťanství. Připomeňme si epizodu, v níž jeden světec protestoval proti krutosti krále tím, že k němu v době půstu přišel, aby mu nabídl maso; když panovník ve jménu své zbožnosti rozhořčeně odmítl, Boží muž se ho zeptal, proč má zábrany jíst zvířecí maso, zatímco neváhá zabíjet Boží děti.
Bratři a sestry, toto Hospodinovo napomenutí nám jako křesťanům a křesťanským denominacím dává mnoho podnětů k přemýšlení. Rád bych zopakoval, že "dnes, s rozvojem spirituality a teologie, nemáme žádnou výmluvu. Stále však existují lidé, kteří se cítí povzbuzováni nebo alespoň oprávněni svou vírou podporovat různé formy uzavřeného a násilného nacionalismu, xenofobní postoje, pohrdání a dokonce špatné zacházení s těmi, kdo jsou jiní. Víra s humanismem, který inspiruje, musí tváří v tvář těmto tendencím udržovat kritický smysl a pomáhat nám rychle reagovat, když se začnou vkrádat" (Enc. Fratelli tutti, 86). Chceme-li, aby po vzoru apoštola Pavla nebyla Boží milost v nás marná (srov. 1 Kor 15,10), musíme se postavit proti válce, násilí a nespravedlnosti všude, kam se vkrádají. Téma pro tento Týden modliteb vybrala skupina věřících v Minnesotě, která si je vědoma nespravedlnosti páchané na původních obyvatelích v minulosti a na Afroameričanech v současnosti. Tváří v tvář různým formám pohrdání a rasismu, tváří v tvář lhostejnému nepochopení a svatokrádežnému násilí nás Boží slovo napomíná: "Učte se konat dobro, hledejte spravedlnost" (Iz 1,17). Nestačí jen odsuzovat, je třeba se také zříci zla, odvrátit se od zla k dobru. Napomenutí je zde zaměřeno na naši změnu.
2. Změna. Poté, co Hospodin diagnostikoval chyby, žádá o jejich nápravu a prostřednictvím proroka říká: "Omyjte se, očistěte se [...]. Přestaňte páchat zlo" (v. 16). A protože ví, že jsme tísněni a jakoby ochromeni příliš mnoha hříchy, slibuje, že to bude On, kdo smyje naše hříchy: "Pojďte, přijďte a diskutujme, říká Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh. Kdyby byly červené jako karmín, budou jako vlna" (v. 18). Milovaní, od svého nepochopení Boha a násilí, které v nás dřímá, se nedokážeme osvobodit. Bez Boha, bez jeho milosti se ze svého hříchu neuzdravíme. Jeho milost je zdrojem naší proměny. To nám připomíná život apoštola Pavla, jehož památku si dnes připomínáme. Sami to nedokážeme, ale s Bohem je možné všechno; sami to nedokážeme, ale společně je to možné. Pán totiž společně žádá své vlastní, aby se obrátili. Konverze - toto tolikrát opakované slovo, které není vždy snadné pochopit -, konverze, která se po lidech žádá, má komunitní, církevní dynamiku. Proto věříme, že naše ekumenické obrácení postupuje také do té míry, že sami sebe uznáme za potřebné milosti, za potřebné stejného milosrdenství: když uznáme, že jsme všichni ve všem závislí na Bohu, budeme se cítit a skutečně budeme s jeho pomocí "jedno" (J 17,21), bratři v pravdě.
Jak krásné je otevřít se společně pod vlivem milosti Ducha této změně perspektivy a znovu objevit, že "všichni věřící rozptýlení po celém světě jsou spolu ve společenství v Duchu svatém, a tak - jak napsal svatý Jan Zlatoústý - ten, kdo je v Římě, ví, že ti, kdo jsou v Indii, jsou částí jeho těla" (Lumen gentium, 13; In Io. hom. 65,1). Jsem vděčný, že na této cestě společenství tolik křesťanů z různých společenství a tradic s účastí a zájmem doprovází synodální cestu katolické církve, která, jak doufám, bude stále více ekumenická. Nezapomínejme však, že společné putování a poznání, že jsme ve společenství s druhými v Duchu svatém, s sebou nese změnu, růst, který se může uskutečnit pouze, jak napsal Benedikt XVI., "počínaje důvěrným setkáním s Bohem, setkáním, které se stalo společenstvím vůle, jdoucím až k dotyku s pocity. Pak se naučím dívat se na toho druhého člověka nejen svýma očima a pocity, ale z perspektivy Ježíše Krista. Jeho přítel je můj přítel" (Enc. Deus caritas est, 18).
Kéž nám apoštol Pavel pomůže změnit se, obrátit se; kéž nám dodá trochu své nezdolné odvahy. Na naší cestě je totiž snadné pracovat spíše pro vlastní skupinu než pro Boží království, být netrpělivý a ztratit naději v onen den, kdy se "všichni křesťané při jednom slavení eucharistie shledají sjednoceni v jednotě jediné církve, kterou Kristus své církvi daroval od počátku" (Dekret Unitatis redintegratio, 4). Ale právě s ohledem na tento den vkládáme svou důvěru v Ježíše, naši velikonoční radost a náš pokoj: když se modlíme a klaníme se mu, on působí. A utěšuje nás to, co řekl Pavlovi a co můžeme slyšet adresované každému z nás: "Stačí ti má milost" (2 Kor 12,9).
Drazí, chtěl jsem se v bratrském duchu podělit o tyto myšlenky, které ve mně vyvolalo Slovo, abychom se, napomenuti Bohem, jeho milostí měnili a rostli v modlitbě, službě, dialogu a společné práci na cestě k plné jednotě, kterou si Kristus přeje. Rád bych nyní vyjádřil svou srdečnou vděčnost Jeho Eminenci metropolitovi Polykarpovi, zástupci ekumenického patriarchátu, Jeho Milosti Ianu Ernestovi, osobnímu zástupci arcibiskupa z Canterbury v Římě, a zástupcům ostatních přítomných křesťanských společenství. Vyjadřuji hlubokou solidaritu s členy Celoukrajinské rady církví a náboženských organizací. Zdravím pravoslavné a východní pravoslavné studenty, spolupracovníky Výboru pro kulturní spolupráci s pravoslavnými církvemi při Dikasteriu pro podporu jednoty křesťanů a spolupracovníky Bosseyského ekumenického institutu Světové rady církví. Bratrsky zdravím také bratra Aloise a bratry z Taizé, kteří se podílejí na přípravě ekumenické modlitební vigilie, jež bude předcházet zahájení příštího zasedání biskupské synody. Kráčejme všichni společně po cestě, kterou nám Pán určil, po cestě jednoty.
