Apoštolský list o sv. Františku Saleském

Alessandro Di Bussolo - Vatican News 

"Skvělý vykladač" své doby, který novým způsobem "žíznil po Bohu" a byl "mimořádným vůdcem duší", schopným pomáhat lidem hledat Hospodina v jejich srdcích a nacházet ho v lásce. Tak popisuje papež František ve svém apoštolském listě Totum amoris est, "Všechno patří lásce", napsaném u příležitosti čtyřstého výročí úmrtí církevního učitele, patrona novinářů a komunikátorů a "exilového" biskupa Ženevy. O francouzském světci, který se narodil 21. srpna 1567 na zámku Château de Sales v Savojsku a zemřel 28. prosince 1622 v Lyonu, papež zdůrazňuje, že je třeba se ptát "v každé životní situaci, kde se nachází největší láska". Ne náhodou ho svatý Jan Pavel II. nazval "učitelem božské lásky", připomíná František, nejen proto, že o ní napsal "mohutný traktát, ale především proto, že byl jejím svědkem". 

V měnící se době se objevují nové příležitosti pro hlásání evangelia

Poté, co se ptá na "odkaz svatého Františka Saleského pro naši dobu", papež vysvětluje, že shledal "jeho tvárnost a schopnost vize osvěcujícími". Během let strávených v Paříži na přelomu století si muž, kterého Benedikt XVI. označil za "apoštola, kazatele, spisovatele, muže činu a modlitby", osvojil "jasné vnímání měnící se doby". A v těchto změnách "by si sám nikdy nepomyslel, že rozpozná takovou příležitost pro hlásání evangelia. Slovo, které miloval od svého mládí, bylo schopné razit si cestu a otevírat nové a nepředvídatelné obzory ve světě, který se rychle proměňoval." A to je podle papeže Františka "to, co nás čeká jako zásadní úkol i pro tuto etapu naší doby: církev, která se neodvolává na sebe, je svobodná od veškeré světskosti, ale je schopná obývat svět, sdílet životy lidí, kráčet společně, naslouchat a přijímat". Právě to udělal tento světec, který nás vyzývá, říká papež, "abychom se vymanili z přílišného zabývání se sebou samými, strukturami, společenským obrazem a spíše se ptali, jaké jsou konkrétní potřeby a duchovní očekávání našeho lidu".

Hledání Boha v srdci i v dějinách

Nacházíme zde "životní styl plný Boha", píše František, motivovaný takto svatým biskupem: "Pokud člověk myslí s určitou pozorností na božství, okamžitě pocítí ve svém srdci určitý sladký cit, který dokazuje, že Bůh je Bohem lidského srdce". To je pro papeže syntéza jeho myšlenek: "V srdci a skrze srdce", píše, "člověk poznává Boha a zároveň sám sebe, svůj vlastní původ a hloubku, své vlastní naplnění v povolání k lásce". Zjišťuje tak, že víra není "pasivní odevzdání se učení bez těla a bez dějin", ale je "především postojem srdce", který se rodí z kontemplace Ježíšova života a umožňuje nám s důvěrou a konkrétností obývat dějiny "ve škole Vtělení".

Rozlišování zkouškou lásky

Svatý František Saleský, poznamenává papež, "rozpoznal touhu jako kořen veškerého pravého duchovního života a zároveň jako místo vzniku jeho falešných podob". Proto považoval za zásadní "podrobit touhu zkoušce rozlišováním" a za konečné kritérium jejího hodnocení "ji našel v lásce", když se sám sebe ptal "v každé životní situaci, kde se nachází největší láska".

Teologie ponořená do modlitby a společenství

Papež přisuzuje reflexi duchovního života svatého Františka Saleského "výjimečnou teologickou důstojnost", protože se v něm objevují "základní rysy teologie". Nejprve duchovní život, protože "teologové se stávají teology v plamenu modlitby", a pak církevní život, protože "křesťanský teolog rozvíjí své myšlení ponořen do společenství". Napsal významná duchovní díla, jako například Úvod do zbožného života a Pojednání o lásce k Bohu, a tisíce dopisů, které posílal uvnitř i vně zdí klášterů řeholníkům a řeholnicím, mužům a ženám u dvora i prostým lidem.

Nový styl ve škole optimismu

Svatý František Saleský - vysvětluje papež František - ve svém duchovním vedení mluví novým způsobem, používá "metodu, která se zříká hrubosti a plně se spoléhá na důstojnost a schopnosti zbožné duše, navzdory jejím slabostem". V tomto pohledu, komentuje papež, je "salesiánský optimismus", který "zanechal trvalou stopu v dějinách spirituality, a to postupným rozkvětem, jako v případě Dona Boska o dvě století později". Na sklonku svého života viděl svou dobu takto: "Svět se stává tak choulostivým, že se ho za chvíli nikdo neodváží dotknout jinak než sametovými rukavicemi, ani ošetřit jeho rány jinak než zábaly z cibule, ale co na tom záleží, když jsou lidé uzdraveni a nakonec spaseni? Naše královna, láska, dělá vše pro své děti". Nebyla to kapitulace před porážkou," podotýká papež František, "ale spíše intuice, že dochází ke změně a že je třeba, evangelijně, pochopit, jak v ní žít.

Muž dialogu

Proto i v dialogu s protestanty, připomíná papež a cituje Benedikta XVI., zakoušel "stále více, kromě nezbytné teologické konfrontace, účinnost osobního vztahu a lásky". Ve styku s lidmi kalvínského vyznání byl světec obratným polemikem, ale také mužem dialogu, vynálezcem originálních pastoračních praktik, jako byly proslulé "létající lístky", které se všude vyvěšovaly a dokonce se podstrkovaly pod dveře domů". A právě proto byl zvolen za patrona novinářů.

Bez vnucování

Druhá část apoštolského listu se zabývá odkazem svatého Františka Saleského pro naši dobu a znovu čte "některá jeho zásadní rozhodnutí, aby se změna stala evangelní moudrostí". Prvním z nich bylo "znovu nabídnout každému" "šťastný vztah mezi Bohem a člověkem", jak to světec činí ve svém Pojednání o Boží lásce. Píše, že Boží Prozřetelnost přitahuje naše srdce ke své lásce bez jakéhokoli vnucování, bez "železného řetězu", ale s "pozváním, úchvatnými půvaby a svatými vnuknutími". Přesvědčivá forma znamená, komentuje papež, "pozvání, které ponechává svobodu člověka nedotčenou".

Pravdivá a falešná zbožnost

Druhou velkou a zásadní volbou tohoto světce bylo pro papeže to, že "zařadil na pořad dne otázku zbožnosti". Na začátku "Filothey", jak svatý František pojmenoval své první velké dílo, Úvod do zbožného života, zdůrazňuje, že pravá zbožnost "je jen jedna, ale falešných a marných je mnoho; a pokud neumíš rozlišit tu pravou, můžeš upadnout do omylu a ztrácet čas běháním za nějakou nesmyslnou a pověrčivou zbožností". Takto popisuje falešnou zbožnost: sahá od "těch, kteří se zasvěcují půstu" a věří, že jsou zbožní, protože nejedí a nepijí, ale svůj jazyk noří "do krve bližního svého pomluvami a urážkami", až po ty, kteří mumlají "nekonečný řetěz modliteb" a "nedbají na zlá, arogantní a urážlivá slova, která jejich jazyk vypustí" na adresu všech ostatních. A pak jsou tu ti, kteří dávají almužnu chudým, ale "nedokážou ze svého srdce vytěžit ani gram sladkosti, aby odpustili svým nepřátelům".

Pravá zbožnost naopak pro svatého Františka Saleského "není nic jiného než opravdová láska k Bohu", projev lásky, tedy nic abstraktního, upřesňuje papež František, ale "způsob bytí v konkrétním každodenním životě". Proto zbožnost podle tohoto svatého biskupa nevede k izolaci a neměla by být odsouvána "do nějaké chráněné a vyhrazené sféry". Spíše patří všem a pro všechny, ať jsme kdekoli, a každý ji může praktikovat podle svého povolání.

Křesťanský život je objevování radosti lásky

V poslední kapitole apoštolského listu, nazvané "Extáze života", papež shrnuje myšlenky svatého Františka Saleského o křesťanském životě, který není "intimistickým ústraním" ve vlastním srdci ani "smutnou a šedivou poslušností" přikázání, protože "kdo si troufá povznést se k Bohu, ale nežije láskou k bližnímu, klame sebe i druhé". Křesťanský život je naopak existencí, která "znovu objevila prameny radosti navzdory všemu jejímu uvadání", protože kdo žije pravou lásku, setkává se se svobodou milovat a "zdrojem této lásky, která oslovuje srdce, je život Ježíše Krista", který za nás dal svůj život.