PODCAST: Papežovo kázání na Den chudých
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Mše svatá ke Světovému dni chudých, 13. listopadu 2022
PAPEŽ FRANTIŠEK
Někteří mluví o vnější kráse chrámu a obdivují jeho kameny, zatím co Ježíš upozorňuje na neklidné a dramatické události, které poznamenávají lidské dějiny. Chrám postavený lidskýma rukama sice pomine, jako pomine všechno na tomto světě, ale je důležité umět rozlišovat dobu, ve které žijeme, abychom zůstali učedníky evangelia i uprostřed dějinných zvratů.
A aby nám Ježíš ukázal, jak rozlišovat, nabízí nám dvě výzvy: nenechte se oklamat a vydávejte svědectví.
První věc, kterou Ježíš říká svým posluchačům, kteří se obávají, "kdy" a "jak" se odehrají děsivé události, o nichž mluví, je: "Dávejte pozor, abyste nebyli oklamáni. Mnozí totiž přijdou v mém jménu a budou říkat: 'To jsem já' a 'Čas se přiblížil'. Nechoďte za nimi!" (Lk 21,8). A dodává: "Když uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se" (v. 9). To je pro nás v současné době důležité. Od jakého klamu nás tedy chce Ježíš osvobodit? Před pokušením číst nejdramatičtější skutečnosti pověrčivě nebo katastrofickým způsobem, jako bychom se blížili ke konci světa a nemělo cenu se nadále věnovat něčemu dobrému. Pokud takto uvažujeme, necháme se vést strachem a možná pak s chorobnou zvědavostí hledáme odpovědi v pohádkách čarodějů nebo horoskopech, o které není nikdy nouze - a dnes tolik křesťanů navštěvuje čaroděje a hledá horoskopy, jako by to byl hlas Boží -; nebo se zase spoléháme na smyšlené teorie, které na poslední chvíli vysloví nějaký "mesiáš", obvykle vždy poraženecké a konspirační - konspirační myšlení je špatné, ubližuje nám. Není v něm duch Boží: ani v hledání "guruů", ani v tomto konspiračním stylu; není v něm Bůh. Ježíš nás varuje: "Nenechte se oklamat", nenechte se oslnit důvěřivou zvědavostí, nečelte událostem poháněni strachem, ale raději se naučte číst události očima víry a buďte si jisti, že díky blízkosti Bohu "se vám neztratí ani jediný vlas na hlavě" (v. 18).
Jsou-li lidské dějiny plné dramatických událostí, bolestných situací, válek, revolucí a pohrom, je stejně tak pravda - říká Ježíš - že to všechno není konec (srov. v. 9); není to dobrý důvod nechat se ochromit strachem nebo podlehnout poraženectví těch, kdo si myslí, že je vše ztraceno a že je zbytečné se zabývat životem. Učedník Páně se nenechá ochromit rezignací, nepodléhá sklíčenosti ani v těch nejtěžších situacích, protože jeho Bůh je Bohem vzkříšení a naděje, který vždycky pozvedá: s ním lze vždycky znovu vzhlédnout, znovu začít a obnovit se. Křesťan, který čelí zkoušce - jakékoliv zkoušce, ať už kulturní, historické nebo osobní -, si klade otázku: "Co nám chce Bůh říci v této krizové chvíli?" I já si dnes kladu otázku: Co nám Bůh říká tváří v tvář této třetí světové válce? Co nám Hospodin říká? A zatímco dochází ke zlým událostem, které způsobují chudobu a utrpení, křesťan si klade otázku: "Co konkrétně mohu udělat dobrého?" Neutíkejte od toho, položte si otázku: Co mi Hospodin říká a co mohu udělat dobrého?
Není náhodou, že Ježíšova druhá výzva po slovech "nenechte se oklamat" je pozitivní. Říká: "Pak budete mít příležitost vydat svědectví" (v. 13). Příležitost vydat svědectví. Rád bych zdůraznil toto krásné slovo: příležitost. Znamená to mít možnost udělat něco dobrého z životních okolností, i když nejsou ideální. Je to krásné a typicky křesťanské umění: nezůstávat obětí toho, co se děje - křesťan není oběť a mentalita oběti je špatná, ubližuje nám -, ale chopit se příležitosti, která se skrývá ve všem, co se nám děje, dobra, které je možné, toho mála dobrého, které je možné udělat, a stavět i z negativních situací. Každá krize je možností a příležitostí k růstu. Protože každá krize je otevřená Boží přítomnosti, přítomnosti lidskosti. Ale co nám dělá zlý duch? Chce, abychom z krize udělali konflikt, a konflikt je vždy uzavřený, bez obzoru a bez východiska. Ne. Krizi musíme prožívat jako lidé, jako křesťané, a ne ji měnit v konflikt, protože každá krize je možností a příležitostí k růstu. Uvědomíme si to, když si znovu přečteme svůj osobní příběh: v životě se často nejdůležitější kroky vpřed dělají právě v určitých krizích, situacích zkoušky, ztráty kontroly, nejistoty. A tak chápeme výzvu, kterou dnes Ježíš adresuje přímo mně, tobě, každému z nás: Když kolem sebe vidíš znepokojivé události, když vznikají války a konflikty, když se objevují zemětřesení, hladomory a morové rány, co děláš ty, co dělám já? Rozptylujete se, abyste na to nemysleli? Zabavíte se, abyste se nemuseli angažovat? Vydáváte se cestou světskosti, kdy si tyto dramatické situace neberete k srdci? Odvracíte se, abyste neviděli? Přizpůsobíte se tomu, co se děje, poddajně a rezignovaně? Nebo se tyto situace stávají příležitostí ke svědectví o evangeliu? Dnes se každý z nás musí tváří v tvář tolika katastrofám, tváří v tvář této třetí světové válce, která je tak krutá, tváří v tvář hladu tolika dětí, tolika lidí ptát sám sebe: mohu plýtvat, plýtvat penězi, plýtvat svým životem, plýtvat smyslem svého života, aniž bych sebral odvahu a šel vpřed?
Bratři a sestry, v tento Světový den chudých je Ježíšovo slovo silným varováním, abychom prolomili vnitřní hluchotu, kterou máme všichni a která nám brání slyšet tlumený křik bolesti těch nejslabších. I dnes žijeme ve zraněných společnostech a jsme svědky, jak nám to říká evangelium, scénářů násilí - stačí pomyslet na krutost, kterou trpí ukrajinský lid -, nespravedlnosti a pronásledování; navíc se musíme vyrovnávat s krizí způsobenou klimatickými změnami a pandemií, která za sebou zanechala nejen fyzické, ale i psychické, ekonomické a sociální neduhy. I dnes, bratři a sestry, vidíme, jak lidé povstávají proti lidem, a s úzkostí sledujeme, jak se konflikty stupňují, jak války způsobují smrt mnoha nevinných lidí a rozhojňují jed nenávisti. I dnes, mnohem více než včera, tolik bratří a sester, zkoušených a znechucených, migruje za nadějí a tolik lidí žije v nejistotě kvůli nedostatku zaměstnání nebo nespravedlivým a nedůstojným pracovním podmínkám. A i dnes, bratři a sestry, jsou chudí obětí, kterou každá krize zasáhne nejvíce. Ale pokud jsou naše srdce ztlumená a lhostejná, neslyšíme jejich slabý výkřik bolesti, nepláčeme s nimi a pro ně, nevidíme, kolik osamělosti a úzkosti číhá i v zapomenutých koutech našich měst. Musíme jít do zákoutí měst, do těch skrytých, temných koutů: tam vidíme tolik bídy, tolik bolesti a tolik odvržené chudoby.
Důrazně a jasně následujme evangelium, abychom se nenechali oklamat. Neposlouchejme proroky zkázy, nenechme se okouzlit sirénami populismu, které instrumentalizují potřeby lidí a navrhují příliš snadná a ukvapená řešení. Nenásledujme falešné "mesiáše", kteří ve jménu zisku hlásají recepty užitečné pouze pro zvýšení bohatství několika málo lidí a odsuzují chudé k marginalizaci. Naopak, vydávejme svědectví: rozsvěcujme světla naděje uprostřed temnoty; využívejme v dramatických situacích příležitostí svědčit o evangeliu radosti a budovat svět, který je alespoň trochu bratrštější; odvážně se zasazujme o spravedlnost, zákonnost a mír a vždy se stavme na stranu těch nejslabších. Neutíkejme, abychom se bránili dějinám, ale bojujme za to, aby dějiny, které žijeme, dostaly jinou tvář.
A kde na to všechno bereme sílu? V Bohu. V důvěře v Boha, který je Otcem a bdí nad námi. Pokud mu otevřeme svá srdce, rozmnoží v nás schopnost milovat. To je cesta: růst v lásce. Ježíš totiž poté, co hovoří o scénářích násilí a teroru, uzavírá slovy: "Ani vlas na vaší hlavě se neztratí" (v. 18). Co to ale znamená? Že je s námi, že je naším strážcem, že kráčí s námi. Mám tuto víru? Máte tuto víru, že Pán kráčí s vámi? To si musíme stále opakovat, zvláště v těch nejbolestivějších chvílích: Bůh je Otec a je po mém boku, zná mě a miluje mě, bdí nade mnou, stará se o mě a s ním se mi neztratí ani vlas na hlavě. A jak na to mám reagovat? Když se podívám na bratry a sestry, kteří jsou v nouzi, když se podívám na tuto kulturu zavrhování, která se zbavuje chudých, která zavrhuje lidi s omezenými příležitostmi, která zavrhuje staré, která zavrhuje nenarozené... Když se na to všechno dívám, co cítím, že musím jako křesťan právě teď udělat?
Jeho milovaní, rozhodněme se milovat i ty nejzavrženější děti. Tam je Bůh. Existuje stará tradice, kterou i zde na italských vesnicích někteří lidé stále dodržují: při štědrovečerní večeři nechat prázdné místo pro Boha, který jistě zaklepe na dveře v podobě chudého člověka v nouzi. A vaše srdce má pro tyto lidi vždy volné místo? Má mé srdce pro tyto lidi volné místo? Nebo jsme tak zaneprázdněni přáteli, společenskými událostmi, povinnostmi? Nikdy nemáme pro tyto lidi volné místo. Pečujme o chudé, v nichž je Kristus, který se pro nás stal chudým (srov. 2 Kor 8,9). Ztotožňuje se s chudými. Cítíme se povoláni, aby se jim nezkřivil ani vlas na hlavě. Nemůžeme zůstat jako ti, o nichž mluví evangelium, a obdivovat krásné kameny chrámu, aniž bychom poznali pravý Boží chrám, člověka, muže a ženu, zvláště chudé, v jejichž tváři, v jejichž dějinách, v jejichž ranách je Ježíš. Řekl to tak on sám. Nikdy na to nezapomínejme.
