Papež pro italský deník: Mír je možný, pokud všichni budeme pacifisté

Vatican News

Vaše Svatosti, zítra pojedete do Asti poprvé jako papež. Se svými příbuznými oslavíte devadesáté narozeniny své sestřenice Carly Rabezzany. Byli jste dětmi za druhé světové války a v temných letech studené války: jaký je to pro vás pocit, když musíte jako papež čelit „třetí světové válce“, jak jste ji nazval, s novou jadernou hrozbou?

„Je to absurdní. A obzvlášť velký hněv a smutek vyvolává zjištění, že za všemi těmito tragédiemi stojí touha po moci a obchod se zbraněmi. Bylo mi řečeno, že kdyby se rok nevyráběly a neprodávaly zbraně, vymýtilo by to světový hlad. Místo toho vždy převládá toto destruktivní povolání, které vede k válkám. Když říše slábnou, snaží se vést válku a také prodávat zbraně, aby se cítily silné. Během jednoho století tři světové války! A my se nepoučíme! Přesto by stačilo zajít na hřbitov v Anziu a zamyslet se nad věkem těch, kteří jsou tam pohřbeni: vypravil jsem se tam a před hrobem těch amerických chlapců, kterým bylo dvacet let a padli při vylodění v Anziu, jsem plakal..... A mé srdce plakalo také u Redipuglie (můj dědeček absolvoval bitvy na Piavě a vyprávěl mi, co se tam stalo). A jak už jsem řekl jinde: vylodění v Normandii sice předurčilo pád nacismu, to je pravda... ale kolik mladých mužů bylo na té pláži zastřeleno? Říká se, že třicet tisíc.... Nedokážeme se poučit...“.

Jsou mezi Vatikánem a Kremlem nějaké diplomatické novinky?

„Neustále sledujeme vývoj situace. Jak jsem řekl v letadle při návratu z Bahrajnu, státní sekretariát na tom pracuje dennodenně a pracuje dobře, vyhodnocuje každou hypotézu a oceňuje každý záblesk, který by mohl vést k opravdovému příměří a skutečným jednáním. Mezitím vynakládáme úsilí na humanitární podporu lidí na sužované Ukrajině, které nosím v srdci spolu s jejich utrpením. A pak se snažíme vytvořit síť vztahů, která by napomohla sblížení obou stran a nalezení řešení. Svatý stolec navíc dělá, co je třeba, aby pomohl vězňům“.

Je Vatikán připraven hrát roli mírového zprostředkovatele a hostit případná jednání?

„Jak potvrzujeme již několik měsíců a jak několikrát prohlásil kardinál Parolin, Svatý stolec je ochoten udělat vše pro zprostředkování a ukončení konfliktu na Ukrajině“.

Máte naději, že může dojít k usmíření mezi Moskvou a Kyjevem?

„Ano, mám naději. Nerezignujme, mír je možný. Všichni však musí pracovat na demilitarizaci srdcí, počínaje svým vlastním, a poté zneškodnit, odzbrojit násilí. Všichni musíme být pacifisty a chtít mír, nikoli pouhé příměří, které může sloužit jen k opětovnému zbrojení. Skutečný mír, který je plodem dialogu. Zbraněmi toho nedosáhneme, protože ty neporazí nenávist a touhu po nadvládě, které se vždy znovu objeví, i když možná jiným způsobem“.

Brzy se setkáte s Giorgiou Meloniovou, první italskou premiérkou: co jí řeknete?

„Nechci se vměšovat do konkrétních italských politických otázek. Existuje legitimní vláda, kterou si národ zvolil, je na začátku své cesty a já přeji vše nejlepší těm, kteří ji vedou, jejich spolupracovníkům, a také opozici, aby spolupracovala, protože vláda patří všem, jejím úkolem a cílem je společné dobro a jediným horizontem lepší budoucnost Itálie. V neděli jsme slavili Světový den chudých: stejně jako všechny vládnoucí v každé zemi prosím, aby se nezapomínalo na ty nejposlednější“.

Často jste Evropu varoval před nacionalismem a populismem. V této době se mluví a píše o nebezpečí návratu některých forem fašismu v různých zemích: co si o tom myslíte?

„Musíme být vždy ostražití vůči všem '-ismům', protože pokrytecky rozsévají společenskou a politickou špatnost."

V neděli budete předsedat mši v katedrále v Asti, kde se setkáte s diecézním společenstvím, z něhož vaši rodiče odešli do Argentiny. S jakým pocitem se do svého rodného kraje vracíte v bílé sutaně?

„Už dlouho jsem si přál strávit pár hodin se svými příbuznými v místech, kde žila moje rodina. Než jsem se stal papežem, často jsem jezdil do oblasti Asti, bylo to mým zvykem. Když jsem přijel do Říma jako provinciál argentinských jezuitů nebo jako arcibiskup na nějakou synodu, jsem si při každé takové příležitosti odskočil do Piemontu za tatínkovými bratranci a sestřenicemi. Jsme si velmi blízcí. S nejstarší sestřenicí Carlou si často telefonujeme. Zítra se setkáme spolu s dalšími pěti bratranci a sestřenicemi, a to mě naplňuje radostí“.

Co je pro vás Piemont, co představuje?

„Je to můj rodný jazyk, protože když mi bylo třináct měsíců, narodilo se mamince druhé dítě a prarodiče bydleli třicet metrů od našeho domu: babička si pro mě chodívala a já jsem zůstával u nich doma, kde se mluvilo piemontským nářečím. Dalo by se říci, že jsem se v piemontštině „probudil k životu“.

Myslíte někdy na papežském stolci na tento „svůj“ kraj, Piemont?

„Ano, mnohdy. A často si v duchu opakuji dvě básně Nina Costy (Nino Costa, 1886-1945; pozn. překl.), které mne přivádějí k pohnutí“.

Jaké to jsou?

„Rassa nostrana (Naše plémě), kterou mě naučila babička Rosa. (Papež recituje některé verše v italštině, pozn. red.). „Přímí a upřímní, takoví, jací jsou, se jeví: hlavy tvrdošíjné, ruka pevná, nebojácní, mluví málo, ale vědí, co říkají, a třebaže chodí pomalu, dojdou daleko. Lid, který nešetří časem a potem – plémě svobodných a houževnatých našinců. Celý svět ví, kdo jsou a když jdou kolem... celý svět je pozoruje.“  Mluví o lidech, kteří neztrácejí čas, nebojí se únavy a vydávají se hledat chléb do jiných zemí světa, do Argentiny, Brazílie, Francie, Německa. Je to příběh našinců, který představuje život babičky Rosy, nezdolné ženy. Cítím se součástí této pouti“.

A další báseň?

„Modlitba k Madoně Consolata, Panně Marii Utěšitelce (patronka stejnojmenné baziliky v Turíně, pozn. překl.). „La Consolà“ (papež ji vyslovuje piemontsky, pozn. red.): »O' Protetris dla nòstra antica rassa, cudissne Ti, fin che la mòrt an pija: come l'aqua d'un fium la vita a passa, ma ti, Madòna, it reste«  (Ochránkyně našeho starobylého rodu, zachovej mne, než si mne smrt vezme: život uplyne jako voda v řece, ale ty, Madono, ty zůstáváš). Kolik síly, kolik odvahy a kolik víry tato báseň vyjadřuje!“.

Jakou roli by měly hrát kořeny v naší globalizované a hypertechnologické době?

„Jsou zásadní ve dvou ohledech. První je kulturní: nikdy nezapomínat a nezapírat své kulturní kořeny. Druhý je rodinný: vždy byste měli pečovat o své rodinné kořeny a vážit si jich, zejména prarodičů. Jak často opakuji, myslím si, že mladí lidé by měli co nejvíce mluvit se svými prarodiči, aby si udrželi silné kořeny a nezůstali stát na místě, ale dokázali pohlédnout na svět. Prarodiče jim mohou pomoci najít inspiraci, jak jít kupředu a daleko. Pokud se však strom oddělí od svých kořenů, neroste, usychá a umírá. Pro náš kulturní a společenský růst a také pro rozvoj naší osobnosti je nezbytné udržovat živý vztah ke kořenům“.

Jaké piemontské jídlo máte nejraději?

„Bagna cauda (horká česneková omáčka s ančovičkami, do níž se namáčejí různé druhy syrové zeleniny, pozn. překl.). V každé oblasti Piemontu se připravuje jinak. V Asti ji připravují bez smetany, pouze s máslem. Nehledě na má oblíbená jídla mne těší, že se piemontská jídla a vína stala tak proslulými. Nesmíme zapomínat, že jídlo a víno mají také kulturní a společenskou hodnotu, stejně jako práce a zaměstnání. Moje rodina pěstovala vinnou révu v Bricco Marmorito (oblast Portacomaro v provincii Asti, rodiště otce Jorgeho Maria Bergoglia, pozn. red.) a také jsem měl několik strýců a dědečka, kteří obchodovali s vínem. Manžel tatínkovy sestřenice byl natolik zběhlý ve znalosti vína, že když jste mu dali sklenku, aniž jste řekli, co to je, okamžitě pochopil, o jaký druh se jedná. Tato jeho schopnost na mě udělala velký dojem. Když už mluvíme o jídle obecně, rád bych zopakoval jednu výzvu“.

Jakou?

„Nikdy nepřehlížejte skutečnost, že miliony lidí a dětí umírají hlady. Člověk nemůže zůstat lhostejný. To musí být prioritou pro všechny: ti, kteří mají to štěstí, že mají denně jídlo, jím nesmí plýtvat - a to platí i pro vodu - a mají tomu učit své děti; a mezinárodní společenství je vyzýváno, aby pracovalo na skutečném odstranění hladu ve světě, který je skandálem, ostudou i zločinem“.

Blíží se deset let vašeho pontifikátu: jaké úvahy ve vás tento milník vyvolává?

„Každý den přemýšlím o svém životě. Jednou z věcí, které svatý Ignác z Loyoly doporučoval všem, nejen kněžím a řeholníkům, bylo zpytovat svědomí, a to alespoň jednou denně. Nikoli proto, abychom věděli, jakých hříchů jsme se dopustili, to ne, ale abychom si uvědomili, co se děje s námi a kolem nás. Někdy je naše srdce, naše svědomí, jako cesta, po které projde mnoho lidí a nikdo si nevšimne, co se děje. Místo toho je důležité se zastavit, třeba na konci dne, a pozorovat, co prožíváme. A tak člověk chápe požehnání, která od života dostává, dobré skutky, které vykonal, a také to, co si myslí a uvědomuje, že je špatné. Takto postupuje dál a chápe, v jakém duchu se v různých sférách chová: například s touhou po smíru, přátelství, bratrství, nebo upadá do pokušení pomsty, hádek, šikanování, zvůle“.

Jste rád, že jste papežem?

„Díky svému (duchovnímu) povolání jsem byl vždy šťastný na místech, kam mě Pán postavil a poslal. Ale nikoli proto, že bych tím něco vyzískal, opravdu to není žádné vítězství... je to služba a církev mě o ni požádala; nemyslel jsem si, že budu zvolen, a místo toho to chtěl Pán. Takže jdu vpřed a dělám, co můžu, každý den, a snažím se nikdy nezastavit“.

V čem podle vás spočívá život, tajemství života? Jak na ně pohlížíte dnes, po šestasedmdesáti letech v Argentině, s přestávkou v Německu, cestách do Říma a nyní jako papež ve Vatikánu ve věku téměř osmdesáti šesti let...

„Rád se na to dívám z místa, kde jsem. V jedné básni, kterou Hölderlin napsal pro svou babičku, je velmi krásný verš. Říká něco, co tolik cítím: „Es ist ruhig, das Alter, und fromm“, mluví o klidném a zbožném stáří. („Stáří je klidné a zbožné“; Friedrich Hölderlin; Meiner verehrungswürdigen Grossmutter zum 72. Geburtstag; pozn. překl.). To je to, co cítím ve svém věku: klid, velký mír, opravdovou radost. A zbožnost. Stáří pociťuji jako klidné a zbožné.“

Kde hledáte a nacházíte Boha?

„Modlím se. Ráno slavím eucharistii, tam nacházím Pána. A pak ho nacházím v tom, co dělám, a především v lidech, které potkávám, v každém z vás“.

Nedávno jste řekl, že „lidé hledají více odpovědí po internetu než před křížem“: co byste řekl člověku, který trpí?

„Nic. Prostě bych jen a jen naslouchal. Mnozí zarmoucení a utrápení lidé nepotřebují kázání, ale jen někoho, kdo je vezme za ruku a nechá je promluvit, aby se tak uvolnili. Řeknu vám pravdu: za ta léta jsem se naučil hodně naslouchat lidem. Naslouchat „maličkým“: dětem, které vám řeknou pravdu do očí; moudrosti seniorů; lidskému a křesťanskému svědectví chudých. A také naslouchat lidem, kteří se trápí v duši, protože mají hodně peněz, ale nevědí, co se svým životem, a nejsou šťastní. Naslouchání mi dělá moc dobře, protože se také učím, jak lidem sloužit“.

A mladým lidem, kteří vidí bezútěšnou a nejistou budoucnost?

„Podle jednoho latinskoamerického spisovatele má každá žena a každý muž, a zejména každá dívka a každý chlapec, v sobě dvě oči: jedním okem, tělesným, se dívají na to, co vidí, a druhým, skleněným, na to, o čem sní. Radím mladým lidem, aby se snažili pozorovat svou existenci, a zejména svou budoucnost, oběma očima, jak optikou reality, tak skrze svůj sen. Mladý člověk, který nevidí realitu, žije ve vzdušných zámcích, a mladý člověk, který nesní, se skrývá v podzemí. Budou schopni odhodlaně čelit životním výzvám, pokud se budou snažit mít oba pohledy: ten realistický a objektivní, který vidí, a ten, který vede k rozmachu, překonává překážky, tedy sen. Je třeba stále snít a broukat si přitom onu krásnou píseň 'Volare, nel blu dipinto di blu'“.

Vaše Svatosti, na závěr: jste připraven ochutnat bagna cauda?

„Ano... Jen doufám, že to moji příbuzní nepřeženou s množstvím, už nejsem mladík (usmívá se, pozn. red.)“.