Hledejte

Papež při mši v Bahrajnu: Láska k nepřátelům vnáší na zemi záblesk nebe

Dnešní ranní mše svaté, kterou papež František sloužil na bahrajnském národním stadionu, se účastnilo třicet tisíc lidí. Zrcadlila se v nich skutečná katolicita církve, protože zastupovali sto jedenáct různých národností. Papež František kázal na Ježíšova slova z páté kapitoly Matoušova evangelia: Milovat všechny a milovat stále.

Jana Gruberová – Vatican News

Bahrajnský národní stadion se nachází ve městě Riffa, kde sídlí královská rodina. Stadion, který pojme přibližně 30 000 diváků, byl postaven v roce 1982 a zrekonstruován v prosinci roku 2012, u příležitosti 21. ročníku turnaje Gulf Area Cup. Používá se především na fotbalová utkání a významné sportovní události v Bahrajnském království. Konají se zde zápasy bahrajnského národního fotbalového týmu a sportovního klubu Al-Riffa.

Dnes jej však zaplnili věřící ze čtyř zemí apoštolského vikariátu pro Severní Arábii – Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru a Saúdské Arábie, ale také z dalších zemí Zálivu a jiných území. Papež František jim přinesl „náklonnost a blízkost univerzální církve“, jak řekl, „Církev na vás hledí a objímá vás, miluje vás a povzbuzuje vás“.

Mše svatá byla obětována za mír a spravedlnost a eucharistická slavnost probíhala v angličtině. Rovněž modlitba věřících vyjádřila bohaté jazykové spektrum katolíků, přítomných na Arabském poloostrově – od jazyka tagalog, kterým se mluví na Filipínách, přes svahilštinu po různé indické jazyky. Papež František v dnešním válečném světě vyzdvihl slova proroka Izaiáše: „Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce“ (9,6) a Ježíšovu výzvu k lásce vůči nepřátelům (Mt 5,44): „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“.

HOMILII SVATÉHO OTCE přinášíme v plném znění:


O Mesiáši, kterému dá Bůh vzejít, prorok Izaiáš říká: „jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce“ (Iz 9,6). Jeví se to rozporuplně: na scéně tohoto světa často pozorujeme, že čím více se usiluje o moc, tím více je ohrožen mír. Místo toho prorok oznamuje mimořádnou novinku: Mesiáš, který přichází, je sice mocný, ale nikoli jako vůdce, který vede válku a ovládá ostatní, nýbrž jako „kníže pokoje“ (v. 5), jako ten, kdo usmiřuje lidi s Bohem i mezi sebou. Velikost jeho moci nevyužívá sílu násilí, ale slabost lásky. Toto je Kristova moc: láska. I nám uděluje stejnou moc, moc milovat, milovat v jeho jménu, milovat tak, jako miloval on. Jak? Bezpodmínečně: nejen když se nám daří a cítíme, že můžeme milovat, ale vždycky; prokazovat lásku nejen přátelům a bližním, ale všem, dokonce i nepřátelům. Vždy a všem.

Milovat vždy a všechny: zamysleme se nad tím trochu.

Především nás dnes Ježíšova slova (srov. Mt 5,38-48) vyzývají, abychom vždy milovali, to znamená, abychom vždy zůstávali v jeho lásce, abychom ji pěstovali a uplatňovali v jakékoli životní situaci. Avšak pozor: Ježíšův pohled je konkrétní, neříká, že to bude snadné, a nenabízí sentimentální či romantickou lásku, jako by v našich lidských vztazích neexistovaly konfliktní momenty a důvody k nepřátelství mezi lidmi. Ježíš není irénistický, ale realistický: výslovně mluví o „zlých lidech“ a „nepřátelích“ (v. 38.43). Ví, že v našich vztazích probíhá každodenní boj mezi láskou a nenávistí a že i v nás se každý den střetává světlo s temnotou, mnoho dobrých úmyslů a tužeb s hříšnou křehkostí, která nás často ovládá a strhává do zlých skutků. Ví také, že navzdory četným velkorysým snahám vždy neobdržíme očekávané dobro a někdy dokonce nepochopitelně trpíme zlem. A dále vidí a trpí tím, že se v dnešní době v mnoha částech světa uplatňuje moc, která se sytí útlakem a násilím, jež se snaží zvětšit svůj vlastní prostor zmenšováním prostoru druhých, vnucováním své nadvlády a omezováním základních svobod, utlačováním slabých. Jak tedy Ježíš praví, existují konflikty, útlak a nepřátelství.

Tváří v tvář tomu všemu je důležité položit si otázku: Co dělat, když se v takové situaci ocitneme? Ježíšův návrh je překvapivý, odvážný. Žádá své následovníky o odvahu riskovat v něčem, co se zdá být ztracené. Žádá je, aby navzdory všemu, i tváří v tvář zlu a nepříteli, věrně setrvali v lásce. Prostá lidská reakce nás spoutává oním „oko za oko, zub za zub“, ale to znamená, že se spravedlnosti chopíme stejnými zbraněmi, jakých užilo spáchané zlo. Ježíš se odvažuje navrhnout cosi nového, odlišného, nemyslitelného, zcela vlastního: „Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou“ (v. 39). Toto od nás Pán žádá: abychom irénicky nesnili o světě prodchnutém bratrstvím, ale abychom začali od sebe, prožívali všeobecné bratrství konkrétně a odvážně, vytrvali v dobru, i když se nám dostává zla, přerušili spirálu pomsty, odzbrojili násilí, demilitarizovali srdce. Apoštol Pavel souzní s Ježíšovými slovy, když píše: „Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).

Ježíšovo pozvání se tedy netýká především velkých otázek lidstva, ale konkrétních situací našeho života: našich vztahů v rodině, vztahů v křesťanském společenství, vazeb, které pěstujeme na pracovišti a ve společnosti, v níž se nacházíme. Jistě nastanou třenice, chvíle napětí, konflikty, názorové rozdíly, ale ti, kdo následují Knížete pokoje, mají vždy usilovat o mír. A mír nelze nastolit, když na špatné slovo odpovíme ještě horším slovem, když po jednom políčku následuje další: nikoli, je třeba „zneškodnit“ a přerušit řetěz zla, zlomit spirálu násilí. Již nesmíme chovat zášť, stěžovat si a litovat se. Máme vždy zůstávat v lásce: to je Ježíšova cesta, jak vzdát slávu Bohu nebes a budovat mír na zemi. Ustavičně milovat.

Nyní přejděme k druhému hledisku: milovat všechny. Můžeme se zavázat k lásce, ale nestačí, když ji omezíme na úzký okruh těch, od nichž také lásku přijímáme, svých přátel, blízkých, členů rodiny. I zde je Ježíšova výzva překvapivá, protože překračuje hranice zákona a zdravého rozumu: už láska k bližnímu, láska k blízkým, jakkoli rozumná, je vyčerpávající. Obecně se právě o takovou lásku snaží nějaké společenství nebo národ, aby si udrželi vnitřní smír: pokud někdo patří do stejné rodiny nebo téhož národa, má-li stejné názory nebo vkus, jestliže vyznává stejnou víru, je snaha o vzájemnou pomoc a lásku normální. Co se však stane, když se k nám přiblíží někdo vzdálený, cizinec, kdosi odlišný, když se naším sousedem stane člověk jiného vyznání? Právě tato země je živým obrazem soužití v rozmanitosti, našeho světa, který je stále více poznamenán neustálým stěhováním národů a pluralitou myšlenek, zvyků a tradic. Je tedy důležité přijmout tuto Ježíšovu výzvu: „Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? (Mt 5,46). Skutečnou výzvou – chceme-li být Otcovými dětmi a budovat bratrský svět – je naučit se milovat každého, dokonce i nepřítele: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (v. 43-44). To ve skutečnosti znamená rozhodnutí, že nebudeme mít nepřátele, nebudeme v druhém spatřovat překážku, kterou je třeba překonat, ale bratra a sestru, které je třeba milovat. Milovat nepřítele znamená vnášet na zem odlesk nebe, znamená to přispívat k tomu, aby na zemi splynul pohled a srdce Otce, který nečiní rozdíly, nerozlišuje, ale „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (v. 45).

Bratři a sestry, Ježíšovou mocí je láska a Ježíš nám dává moc milovat tímto způsobem, který se nám zdá nadlidský. Taková schopnost však nemůže být pouze výsledkem našeho vlastního úsilí, je to především milost. Milost, o kterou je třeba naléhavě prosit: „Ježíši, ty, který mě miluješ, nauč mě milovat jako ty. Ježíši, který mi odpouštíš, nauč mě odpouštět jako ty. Sešli na mě svého Ducha, Ducha lásky“. Prosme o to. Mnohdy totiž Pánu předkládáme řadu žádostí, ale pro křesťana je podstatné, aby uměl milovat jako Kristus. Milovat je ten největší dar, který dostáváme, když v modlitbě vyhradíme místo pro Pána, když přijímáme jeho přítomnost v jeho proměňujícím Slově a v převratné pokoře jeho lámaného Chleba. Tak se pomalu bortí zdi, které zatvrzují naše srdce, a my nacházíme radost v konání skutků milosrdenství vůči všem. Pak pochopíme, že blažený život prochází skrze blahoslavenství a spočívá v tom, že se staneme tvůrci pokoje (srov. Mt 5,9).

Drazí přátelé, dnes bych vám chtěl poděkovat za vaše pokorné a radostné svědectví o bratrství, za to, že jste v této zemi setbou lásky a pokoje. To je výzva, kterou evangelium každý den klade našim křesťanským společenstvím, každému z nás. A vám všem, kteří jste přišli na tuto slavnost ze čtyř zemí Apoštolského vikariátu Severní Arábie, Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru a Saúdské Arábie, i z dalších zemí Zálivu a z jiných území, dnes přináším náklonnost a blízkost všeobecné církve, která na vás hledí a objímá vás, miluje vás a povzbuzuje. Kéž vás na vaší cestě provází Panna Maria Arabská a zachovává vás stále v lásce vůči všem.

 

5. listopadu 2022, 08:56