Papež: Vrátit se k druhému vatikánskému koncilu, abychom společně čelili budoucnosti
PAPEŽ FRANTIŠEK
Druhý vatikánský ekumenický sněm, silně požadovaný sv. Janem XXIII. a završený sv. Pavlem VI., byl milostí pro církev i pro svět. Byla to událost, jejíž plody se dosud nevyčerpaly.
Ano, můžeme říci, že poslední ekumenický koncil ještě nebyl plně pochopen, prožit a aplikován. Jsme na cestě a zásadní etapou této cesty je nynější synoda, která nás žádá, abychom se vymanili z logiky zajetých kolejí, používání stále stejných schémat a z redukcionismu, který chce nakonec vždycky všechno zarámovat do toho, co už je známé a praktikované.
Knihy jako je tato, které nám pomáhají znovu objevit inspiraci koncilu i to, jak ona událost krok za krokem proměnila život církve, jsou příležitostí k lepšímu uchopení synodální cesty, která je tvořena především nasloucháním, zapojením, schopností dát prostor vanutí Ducha a povolit Mu, aby nás mohl vést.
Druhý vatikánský ekumenický koncil nám toho hodně dal. Prohloubili jsme například význam Božího lidu, ústřední kategorie koncilních textů, která byla připomenuta nejméně sto osmdesát čtyřikrát a která nám pomáhá pochopit skutečnost, že církev není elitou kněží a zasvěcených osob a že každý pokřtěný je aktivním subjektem evangelizace.
Koncil ani současnou synodální cestu bychom nepochopili, kdyby v centru všeho nebyla evangelizace. Jsme hříšnými svědky Zmrtvýchvstalého a nikoli kvůli svým zásluhám nebo schopnostem hlásáme světu Toho, který porazil smrt, Toho, který nás spasil a který nás stále zachraňuje tím, že nás s nekonečným milosrdenstvím pozvedá. Velké ekumenické shromáždění bylo inspirováno potřebou svědčit a hlásat novými slovy o události Ježíšovy smrti a vzkříšení a jeho přítomnosti mezi námi. Svět se od křesťanství odvracel a spíše než nechuť projevoval lhostejnost. Koncil se zrodil z tohoto podnětu, z otázky: Jak můžeme mluvit o Ježíši s dnešními muži a ženami?
Od té doby jsme ušli dlouhou cestu, která se neobešla bez obtíží a zklamání. I dnes riskujeme, že upadneme do pokušení sklíčenosti a pesimismu, když upíráme svůj pohled na zlo, které svět sužuje, místo abychom se na svět dívali Ježíšovýma očima, tedy abychom ho považovali za nepožaté pole, kde můžeme s trpělivostí a nadějí zasévat. Přezkoumávat dějiny koncilu a zvláště prožívat přítomnost synody s otevřeným a svobodným srdcem, aby se v těch, s nimiž se setkáváme, rozezněla Boží něha a jeho blízkost všem lidem, je způsob, jak neklesat na mysli a opustit pokušení sebedůvěry a přesvědčení o své vlastní zdatnosti a strategii, abychom namísto nich dali prostor Bohu.
