Papež: Smutná svatost šíří smutek
Jana Gruberová – Vatican News
V souladu s apoštolskou exhortací Gaudete et exsultate papež upozornil na „svaté odvedle“, které, jak dodal, všichni známe. Tuto každodenní svatost lze vnímat „v rodičích, kteří s láskou vychovávají své děti, v mužích a ženách, kteří s nasazením vykonávají svou každodenní práci, v lidech, kteří snášejí slabost, ve starých lidech, kteří se stále usmívají a nabízejí moudrost. Svědectví ctnostného křesťanského chování, které dnes prožívá tolik Pánových učedníků, je pro nás všechny pozváním“, vyzdvihl František.
„Svatost ve skutečnosti není program úsilí a odříkání, není to duchovní gymnastika, nikoli: je to něco jiného, je to především zkušenost toho, že jsme milováni Bohem, umíme přijímat jeho lásku, jeho zdarma rozdávanou milost. Tento božský dar nás otevírá vděčnosti a umožňuje nám prožívat velkou radost, která není momentální emocí nebo pouhým lidským optimismem, ale jistotou, že můžeme všemu čelit s milostí a odvahou, které pocházejí od Boha“.
Bez této radosti se víra mění v tísnivé a smutné cvičení, ale světcem se člověk nestane, pokud si nasadí „protáhlý obličej“, poznamenal František. Naopak: potřebuje srdce radostné a otevřené naději, uvedl s poukazem na svědky takové křesťanské radosti – nedávno svatořečeného papeže Jana Pavla I., italského blahoslaveného Carla Acutise či evangelijní paradoxní „dokonalou radost“ svatého Františka z Assisi.
„Svatost vyrůstá z konkrétního života křesťanských společenství. Svatí nepocházejí z "paralelního světa"; jsou to věřící, kteří patří k věřícímu Božímu lidu a jsou zapojeni do každodenního života. (…) Je důležité, aby každá konkrétní církev pozorně vnímala a co nejvíce využívala příklady křesťanského života, které dozrály v Božím lidu, který měl vždy zvláštní "čich" na rozpoznávání těchto vzorů svatosti a mimořádných svědků evangelia. Proto je třeba brát náležitý ohled na konsensus lidí kolem těchto křesťansky příkladných postav. Věřící jsou totiž božskou milostí obdařeni nepopiratelným duchovním vnímáním, které jim umožňuje identifikovat a rozpoznat v konkrétní existenci některých pokřtěných osob hrdinské uplatňování křesťanských ctností. Pověst svatosti (fama sanctitatis) nepochází primárně od hierarchie, ale od věřících. (…) Je však třeba ověřit, zda je tato pověst svatosti spontánní, stálá, trvalá a rozšířená ve významné části křesťanského společenství. Je pravá, když odolává změnám doby, momentálním módám a vždy přináší spásné účinky pro všechny, jak můžeme vidět na lidové zbožnosti“.
V dnešní době může správný přístup k médiím podpořit poznání evangelijní zkušenosti kandidáta blahořečení nebo kanonizace, pokračoval Svatý otec, avšak varoval před takovým používáním digitálních médií, zejména sociálních sítí, při němž hrozí riziko vnucování a mystifikace, které jsou diktovány nepříliš ušlechtilými zájmy.
„Je tedy zapotřebí moudrého a prozíravého rozlišování ze strany všech, kterým záleží na kvalitě pověsti svatosti. Na druhou stranu jedním z prvků, který dokládá fama sanctitatis nebo fama martirii, je vždy fama signorum. Když jsou věřící přesvědčeni o svatosti křesťana, obracejí se, a to dokonce masivně a se zaujetím, s prosbou o jeho nebeskou přímluvu. Naplnění této modlitby Bohem potvrzuje toto přesvědčení“.
V závěru se papež František zmínil o rozměru svatosti, kterému v Gaudete et exsultate věnoval drobnou kapitolu: o smyslu pro humor. Zopakoval výrok sv. Terezie z Ávily, podle něhož „svatý, který je smutný, je smutný svatý“ a vybídl k radosti ze života a jeho pojetí z humornější stránky, protože, jak vysvětlil, to rozjasňuje duši.
