Papež: Máme jít společně, odmítání migrantů je zločin
Homilie papeže Františka při kanonizační mši v neděli 9.října 2022
PAPEŽ FRANTIŠEK
Když je Ježíš na cestě, přichází k němu deset malomocných a křičí: "Smiluj se nad námi" (Lk 17,13). Všech deset je uzdraveno, ale jen jeden z nich se vrací, aby Ježíšovi poděkoval: je to Samaritán, pro Židy něco jako heretik. Nejprve jdou spolu, ale pak se jeden Samaritán odděluje, vrací se a "chválí Boha mocným hlasem" (v. 15). Zastavme se u těchto dvou aspektů, které můžeme vyčíst z dnešního evangelia: kráčet společně a děkovat.
Nejprve společná cesta. Na začátku příběhu není žádný rozdíl mezi tím Samaritánem a ostatními devíti. Mluví se prostě o deseti malomocných, kteří se shromáždí a bez rozdělení jdou Ježíšovi naproti. Malomocenství, jak víme, nebylo jen fyzickou nákazou - kterou se i dnes musíme snažit vymýtit - ale také "společenskou nemocí", protože v té době se malomocní museli ze strachu z nákazy zdržovat mimo komunitu (srov. Lv 13,46). Proto nemohli vstupovat do zastavěných oblastí, byli drženi v odstupu, odsunuti na okraj společenského a dokonce i náboženského života, izolováni. Tito malomocní, kteří jdou společně, vyjadřují svůj křik proti společnosti, která je vylučuje. A dobře si všimněme: Samaritán, přestože je považován za kacíře, "cizince", se sdružuje s ostatními. Bratři a sestry, společná nemoc a slabost odstraňují bariéry a překonávají vyloučení.
Je to krásný obraz i pro nás: když jsme k sobě upřímní, uvědomíme si, že jsme všichni nemocní v srdci, že jsme všichni hříšníci, všichni potřebujeme Otcovo milosrdenství. A pak se přestaneme dělit podle zásluh, rolí, které hrajeme, nebo jiných vnějších aspektů života, a tak padnou vnitřní zdi, odpadnou předsudky. Konečně se tak znovu objevujeme jako bratři. I Náman Syrský,- připomíná nám první čtení, - ačkoli byl bohatý a mocný, aby se uzdravil, musel udělat prostou věc: ponořit se do řeky, v níž se koupali všichni ostatní. Nejprve musel svléknout svou zbroj, své oblečení (srov. 2 Král 5): jak je pro nás dobré, když odložíme svou vnější zbroj, své zábrany, a pěkně se vykoupeme v pokoře, když si připomeneme, že jsme uvnitř všichni křehcí, všichni potřebujeme uzdravení, všichni jsme bratři. Pamatujme na toto: křesťanská víra nás vždy žádá, abychom kráčeli společně s druhými, abychom nikdy nebyli osamělými tuláky; vždy nás vybízí, abychom vyšli sami ze sebe směrem k Bohu a ke svým bratřím a sestrám, abychom se nikdy neuzavírali do sebe; vždy nás žádá, abychom uznali, že potřebujeme uzdravení a odpuštění, a abychom sdíleli slabosti lidí kolem nás, aniž bychom se cítili nadřazení.
Bratři a sestry, ověřme si, zda jsme ve svém životě, ve svých rodinách, na místech, kde pracujeme a kam denně chodíme, schopni jít společně s druhými, zda jsme schopni naslouchat, překonat pokušení zabarikádovat se ve své sebestřednosti a myslet jen na své potřeby. Společné putování - tedy "synodální" chování - je však také posláním církve. Ptejme se sami sebe, nakolik jsme jako společenství skutečně otevření a inkluzivní vůči všem; zda jsme schopni spolupracovat, kněží i laici, ve službě evangeliu; zda máme vstřícný postoj - nejen slovy, ale i konkrétními gesty - vůči těm, kteří jsou daleko, a vůči všem, kteří se na nás obracejí a cítí se nepatřičně kvůli své problematické životní cestě. Cítí se být součástí komunity, nebo je vylučujeme? Bojím se, když vidím, jak křesťanská společenství rozdělují svět na dobré a špatné, na svaté a hříšníky: tak se nakonec cítíme lepší než ostatní a vynecháváme mnohé, které chce Bůh přijmout. V církvi, stejně jako ve společnosti, která je stále poznamenána mnoha nerovnostmi a marginalizací, prosím, vždy přijímejme všechny. Začleňme všechny. A dnes, v den, kdy se Scalabrini stává svatým, bych rád vzpomněl na migranty. Vylučování migrantů je skandální! Odmítání migrantů je vskutku zločin, kvůli němu umírají před našima očima. A tak se dnes stalo Středozemní moře největším hřbitovem na světě. Odmítání migrantů je hnusné, hříšné a zločinné. Neotevírat dveře těm, kteří to potřebují. Řekneme: "Ne, my je neodmítáme, my je posíláme pryč" - ano: do lágrů, kde jsou vykořisťováni a prodáváni jako otroci. Bratři a sestry, dnes myslíme na naše migranty, na ty, kteří umírají. A ty, kterým se podaří vstoupit, přijmeme jako bratry, nebo je budeme zneužívat? Kladu tuto otázku.
Druhým aspektem je vděčnost. Ve skupině deseti malomocných je jen jeden, který se po uzdravení vrací, aby chválil Boha a projevil Ježíši vděčnost. Ostatních devět je uzdraveno, ale pak si jdou svou cestou a zapomenou na toho, kdo je uzdravil. Zapomínáme na milosti, které nám Bůh dává. Naproti tomu Samaritán činí z daru, který dostal, začátek nové cesty: vrací se k tomu, kdo ho uzdravil, jde poznat Ježíše zblízka, začíná s ním vztah. Jeho postoj vděčnosti tedy není pouhým gestem zdvořilosti, ale začátkem cesty vděčnosti: pokleká ke Kristovým nohám (srov. Lk 17,16), to znamená, že činí gesto klanění: uznává, že Ježíš je Pán a že je důležitější než uzdravení, kterého se mu dostalo.
A to je, bratři a sestry, velké poučení i pro nás, kteří denně využíváme Boží dary, ale často jdeme svou vlastní cestou a zapomínáme pěstovat živý, skutečný vztah s Bohem. Je to ošklivá duchovní nemoc: brát všechno jako samozřejmost, dokonce i víru, dokonce i náš vztah s Bohem, až se z nás stávají křesťané, kteří už neumějí žasnout, kteří už neumějí říkat "děkuji", kteří neprojevují vděčnost, kteří neumějí vidět zázraky Boží. "Svíčkoví křesťané", jak říkávala jedna paní, kterou jsem znal. A tak si nakonec myslíme, že všechno, co denně dostáváme, je samozřejmé a patří nám to. Vděčnost, schopnost říci "děkuji", nás naopak vede k potvrzení přítomnosti Boží lásky. A také uznat důležitost druhých a překonat nespokojenost a lhostejnost, které zamořují naše srdce. Zásadní je umět děkovat. Každý den děkovat Pánu, každý den umět děkovat mezi sebou: v rodině za ty maličkosti, které někdy dostáváme, aniž bychom se ptali, odkud pocházejí; na místech, kam denně chodíme, za mnohé služby, které využíváme, a za lidi, kteří nás podporují; v našich křesťanských společenstvích za Boží lásku, kterou zakoušíme skrze blízkost bratří a sester, kteří se často v tichosti modlí, obětují, trpí, kráčejí s námi. Nezapomeňme prosím na klíčové slovo: děkuji! Nezapomínejme vnímat vděčnost a říkat "děkuji"!
Oba dnes kanonizovaní světci nám připomínají, jak je důležité jít společně a umět děkovat. Biskup Scalabrini, který založil dvě kongregace pro péči o migranty, jednu mužskou a druhou ženskou, potvrdil, že ve společném putování migrantů musíme vidět nejen problémy, ale také plán Prozřetelnosti: "Právě díky migracím vynuceným pronásledováním," řekl, "církev překonala hranice Jeruzaléma a Izraele a stala se 'katolickou'; díky dnešním migracím bude církev nástrojem míru a společenství mezi národy" (L'emigrazione degli operai italiani, Ferrara 1899). Právě teď, tady v Evropě, probíhá migrace, která nás tolik trápí a nutí nás otevřít srdce: migrace Ukrajinců prchajících před válkou. Nezapomínejme dnes na sužovanou Ukrajinu! Scalabrini hleděl dál, hleděl dopředu, ke světu a církvi bez bariér, bez "cizinců". Jeho salesiánský bratr Artemide Zatti se svým bicyklem byl zase živým příkladem vděčnosti: vyléčený z tuberkulózy zasvětil celý svůj život tomu, aby se odvděčil druhým, aby s láskou a laskavostí pečoval o nemocné. Říká se, že byl viděn, jak nese na ramenou mrtvé tělo jednoho ze svých pacientů. Plný vděčnosti za to, co dostal, chtěl poděkovat tím, že na sebe vezme rány druhých. Tedy jsou to dva příklady.
Modleme se, aby nám tito naši svatí bratři pomáhali kráčet společně, bez zdí rozdělení, a pěstovat ušlechtilost ducha, která je Bohu tak milá a spočívá ve vděčnosti.
Přeložil Petr Vacík