Papežova homilie při blahořečení Jana Pavla I.
HOMILIE SVATÉHO OTCE
Mše s blahořečením papeže Jana Pavla I.
4. září 2022, Vatikán
Ježíš je na cestě do Jeruzaléma a dnešní evangelium říká, že "s ním šel velký zástup" (Lk 14,25). Jít s ním znamená následovat ho, to znamená stát se učedníky. Těmto lidem však Ježíš pronáší neatraktivní a velmi náročnou řeč: nemůže být jeho učedníkem ten, kdo ho nemiluje víc než své blízké, kdo nenese jeho kříž, kdo se neodpoutá od pozemských statků (srov. v. 26-27,33). Proč Ježíš adresuje zástupu taková slova? Jaký význam mají jeho napomenutí? Pokusme se na tyto otázky odpovědět.
Především vidíme velký zástup, mnoho lidí, kteří následují Ježíše. Můžeme si představit, že mnozí byli fascinováni jeho slovy a ohromeni jeho činy, a proto v něm museli vidět naději pro svou budoucnost. Co by udělal kterýkoli učitel té doby, nebo – můžeme se ptát – co by udělal prozíravý vůdce, když by viděl, že jeho slova a charisma přitahují davy a posilují jeho uznání? Stává se to i dnes: zvláště v dobách osobních a společenských krizí, kdy jsme více vystaveni pocitům hněvu nebo se bojíme něčeho, co ohrožuje naši budoucnost, jsme zranitelnější, a tak se na vlně emocí spoléháme na ty, kteří se obratně a lstivě umí na této situaci svézt, využívají strachu společnosti a slibují, že budou "spasiteli", kteří problémy vyřeší, zatímco ve skutečnosti chtějí získat větší uznání a moc, postavení, možnost mít věci ve svých rukou.
Evangelium nám říká, že Ježíš to nedělal. Boží styl je jiný; je důležité pochopit Boží styl, jak Bůh jedná. Bůh koná podle určitého stylu. Boží styl je jiný, protože nezneužívá našich potřeb, nikdy nevyužívá našich slabostí, aby získal větší vliv pro sebe. On nás nechce svádět podvodem a nechce rozdávat laciné radosti, nemá potřebu zástupů. Neuctívá čísla, nehledá konsensus, není modlářem osobního úspěchu. Naopak se zdá, že ho znepokojuje, když ho lidé následují s euforií a lehkomyslným nadšením. A tak místo toho, aby se nechal přitahovat lákadly popularity – protože popularita fascinuje –, žádá všechny, aby pečlivě rozlišovali důvody, proč ho následují, a důsledky, které z toho plynou. Mnozí z tohoto zástupu možná následovali Ježíše proto, že doufali, že bude vůdcem, který je vysvobodí od nepřátel, který získá moc a podělí se o ni s nimi, nebo že zázraky vyřeší problémy hladu a nemocí. Člověk může jít za Kristem z různých důvodů a některé z nich, jak musíme uznat, jsou světské: za dokonalým zbožným zdáním se může skrývat pouhé uspokojování vlastních potřeb, snaha o osobní prestiž, touha hrát nějakou roli, mít věci pod kontrolou, touha obsadit prostor a získat privilegia, snaha získat uznání a podobně. To se dnes děje mezi křesťany. To však není Ježíšův styl. A to nemůže být styl učedníka a církve. Pokud někdo následuje Ježíše s těmito osobními zájmy, vydal se špatnou cestou.
Kristus vyžaduje jiný postoj. Následovat ho neznamená stát se členem panovnického dvora nebo se účastnit triumfálního průvodu, ani získat životní pojistku. Naopak, znamená to také "nést kříž" (Lk 14,27): stejně jako on brát na sebe břemena vlastní i břemena druhých, dělat ze života dar, ne vlastnictví, trávit ho napodobováním velkorysé a milosrdné lásky, kterou k nám chová on. Jsou to volby, které zavazují celou existenci, a proto Ježíš chce, aby učedník před touto lásku nic nepostavil, ani ty nejdražší city a největší majetek.
Abychom to však dokázali, musíme se dívat více na něj než na sebe, učit se lásce, čerpat ji od Ukřižovaného. Tam vidíme tu lásku, která se dává až do konce, bez míry a bez hranic. Mírou lásky je milovat bez míry. My sami," řekl papež Luciani, "jsme předmětem věčné Boží lásky" (Anděl Páně, 10. září 1978). Věčné: nikdy neopustí náš život, svítí na nás a osvětluje i ty nejtemnější noci. A tak jsme při pohledu na Ukřižovaného vyzváni, abychom žili podle této lásky: abychom se očistili od svých zkreslených představ o Bohu a od své uzavřenosti, abychom milovali Jeho i druhé v církvi i ve společnosti, i ty, kteří nemají stejné smýšlení jako my, dokonce i naše nepřátele.
Milovat i za cenu kříže oběti, mlčení, nepochopení, osamělosti, překážek a pronásledování. Milovat tímto způsobem, a to i za tuto cenu, protože – jak řekl blahoslavený Jan Pavel I. – chceš-li políbit ukřižovaného Ježíše, "nemůžeš si pomoci, ale musíš se naklonit ke kříži a nechat se bodnout trnem z koruny, která je na hlavě Pána" (generální audience, 27. září 1978). Láska až do konce, se všemi jejími trny: ne polovičaté věci, pohodlí nebo poklidný život. Pokud nemíříme vysoko, pokud neriskujeme, pokud se spokojíme s voňavou růžovou vírou, jsme – jak říká Ježíš – jako ti, kdo chtějí stavět věž, ale nemají k tomu dobře spočítané prostředky; "položí základy" a pak "nejsou schopni dílo dokončit" (v. 29). Pokud ze strachu, že ztratíme sami sebe, přestaneme dávat sami sebe, necháme věci nedokončené: vztahy, práci, svěřené povinnosti, sny, a dokonce i víru. A pak skončíme s polovičatým životem – a kolik lidí žije polovičatě, my také! Tak často jsme v pokušení žít polovičatě – žít, aniž bychom udělali rozhodující krok – to znamená žít polovičatě – bez rozletu, bez rizika pro dobro, bez skutečného závazku vůči druhým. Ježíš nás žádá: žijte podle evangelia a budete žít život ne polovičatě, ale naplno. Žijte evangelium, žijte život bez kompromisů.
Bratři, sestry, dnešní nový blahoslavený tak žil: v radosti evangelia, bez kompromisů, milující až do konce. Ztělesňoval chudobu učedníka, která spočívá nejen v odpoutání se od hmotných statků, ale především v překonání pokušení stavět se do středu pozornosti a hledat vlastní slávu. Naopak, po vzoru Ježíše byl tichým a pokorným pastýřem. Považoval se za prach, na který Bůh ráčil psát (srov. A. LUCIANI/GIOVANNI PAOLO I., Opera omnia, Padova 1988, sv. II, 11). Proto řekl: "Pán nám tolik doporučoval, abychom byli pokorní. I když jste vykonali velké věci, řekněte: Jsme neužiteční služebníci" (generální audience, 6. září 1978).
A papež Luciani dokázal s úsměvem předávat dobrotu Boží. Krásná je církev s radostnou tváří, s klidnou tváří, s usměvavou tváří, církev, která nikdy nezavírá dveře, která nezatvrzuje svá srdce, která si nestěžuje a nechová zášť, není rozzlobená – církev, která není rozzlobená –, není netrpělivá, neprezentuje se zachmuřeně, netrpí nostalgií po minulosti tím, že by propadala zpátečnictví.
Poprosme tohoto našeho otce a bratra, poprosme ho, aby pro nás získal "úsměv duše", ten průzračný, ten, který neklame: úsměv duše; poprosme podle jeho slov o to, o co on sám prosil. Říkával: "Pane, přijmi mě takového, jaký jsem, s mými chybami, s mými nedostatky, ale učiň mě takovým, jakým mě chceš mít" (generální audience, 13. září 1978).
Amen.
Přeložil Petr Vacík
