Hledejte

Papež František vedl bohoslužbu slova při pouti ke sv. Anně u stejnojmenného jezera (Lac Ste. Anne Pilgrimage) Papež František vedl bohoslužbu slova při pouti ke sv. Anně u stejnojmenného jezera (Lac Ste. Anne Pilgrimage) 

Papež při pouti ke svaté Anně: Víra se předává mateřskou inkulturací

Homilie Svatého otce při bohoslužbě slova v rámci pouti k Anenskému jezeru v kanadské Albertě, Lac Ste. Anne, 26. července 2022

Vatican News

Ez 47, 1-2. 8-9. 12; Is 12, 2. 4. 5-6; Jan 7, 37-39

Drazí bratři a sestry, âba-wash-did! Tansi! Oki! [Dobrý den! v jazyce cree, pozn. red.]

„Je pro mě krásné, že jsem zde jako poutník s vámi a vprostřed vás. V těchto dnech a obzvláště dnes mě oslovil zvuk bubnů, který mě zatím provázel všude, kam jsem se vydal. Zdálo se mi, že tyto údery bubnů jsou ozvěnou tepu mnoha srdcí. Srdcí, která po staletí tloukla poblíž těchto vod; srdcí tolika poutníků, kteří společně vyznačili cestu k tomuto „Božímu jezeru“. Zde můžeme zachytit sborový tep srdce poutnického lidu, generací, které se vydaly vstříc Pánu, aby zakusily jeho uzdravující působení. Kolik srdcí sem přišlo toužících a unavených, obtížených břemeny života, a u těchto vod našlo útěchu a sílu jít dál! Avšak zde, ponořeni do stvoření, můžeme slyšet ještě jiný tep: tlukot mateřského srdce země. A stejně jako dětské srdce v matčině lůně pulsuje v souladu s matčiným, také my potřebujeme sladit rytmus života s rytmem stvoření, které nám dává život, abychom rostli ve svém lidství. Vraťme se tedy ke zdrojům života: k Bohu, k rodičům a v tento den a v domě svaté Anny ke svým prarodičům, které s velkou láskou zdravím.

Pouť k jezeru sv. Anny
Pouť k jezeru sv. Anny

Tyto životodárné údery nás přenesly k břehům tohoto jezera, kde nyní v tichu rozjímáme nad jeho vodami. Také ono nám pomáhá v návratu k pramenům víry, protože nám umožňuje pomyslnou pouť na svatá místa. Představte si Ježíše, který velkou část své služby vykonával právě na břehu jednoho jezera: Genezaretského. Tam si zvolil a povolal apoštoly, hlásal blahoslavenství, vyprávěl většinu podobenství, konal znamení a uzdravoval. Ono jezero bylo srdcem „pohanské Galileje národů“ (Mt 4,15), okrajovou obchodní oblastí, kde se stýkaly různé skupiny obyvatelstva a zabarvovaly tento region různými tradicemi a kulty. Bylo to místo, které se zeměpisně i kulturně nacházelo v největší vzdálenosti od náboženské čistoty, soustředěné v jeruzalémském chrámu. Proto si můžeme toto jezero, zvané též Galilejské, představit jako koncentrát rozdílů. Na jeho březích se potkávali rybáři i celníci, setníci i otroci, farizeové i chudí, muži i ženy nejrůznějšího původu a sociálního postavení. Tam, právě tam, Ježíš hlásal Boží království: nikoli vybraným věřícím, ale rozličným národům, které stejně jako dnes přicházely odevšad. Kázal vstřícně ke všem a na přírodní scéně, jakou je tato. Bůh si vybral tento mnohotvárný a různorodý kontext, aby světu oznámil cosi převratného: například „nastavte druhou tvář, milujte své nepřátele, žijte jako bratři a sestry, abyste byli dětmi Boha, Otce, který dává slunci vycházet nad dobrými i zlými a déšť sesílá spravedlivým i nespravedlivým“ (srov. Mt 5,38-48). A tak se právě ono jezero, ve své „míšenecké rozmanitosti“, stalo místem, kde se hlásalo něco neslýchaného: bratrství a revoluce lásky, která nezná mrtvých a zraněných. A zde, na břehu tohoto jezera, nás zvuk bubnů, který překračuje staletí a spojuje různé národy, přenáší zpět do oné doby. Připomíná nám, že bratrství je pravdivé, pokud spojuje odcizené, že poselství jednoty, které Nebe posílá na zem, se nebojí rozdílů, a zve nás ke společenství a k novému společnému začátku, neboť jsme všichni poutníky na cestě.

Bratři, sestry, poutníci k těmto vodám, co z nich můžeme načerpat? Boží slovo nám to pomáhá odkrýt. Prorok Ezechiel dvakrát opakuje, že vody, které vytékají z chrámu, „oživují“ a „uzdravují“ Boží lid (srov. Ez 47,8-9).

Oživují. Myslím na babičky, které jsou tu s námi a je jich tolik. Drahé babičky, vaše srdce jsou zřídla, z nichž vytéká živá voda víry, kterou hasíte žízeň dětí a vnoučat. Obdivuji zásadní roli žen v původních komunitách. Mají velmi důležité postavení jako požehnané zdroje života, a to nejen fyzického, ale i duchovního. A při pomyšlení na vaše kokum (babičky) si vzpomenu na svou babičku, která mi jako první hlásala víru a od níž jsem se naučil, že evangelium se předává tímto způsobem: skrze laskavou péči a životní moudrost. Víra se málokdy zrodí při osamělé četby knihy v obývacím pokoji, ale šíří se v rodinné atmosféře, předává se jazykem matek, vlídným nářečním zpěvem babiček. Jsem rád, že tu vidím tolik prarodičů a praprarodičů. Děkuji vám a všem, kteří mají doma ve své rodině staré lidi, bych chtěl vzkázat, že mají poklad! Ve svých domácích zdech střeží zdroj života: pečujte o ně jako o nejcennější dědictví, které je třeba milovat a chránit.

Bohoslužba slova v poutním kostele
Bohoslužba slova v poutním kostele

Prorok pravil, že vody kromě oživení také léčí. Tento aspekt nás přivádí na břeh Genezaretského jezera, kde Ježíš „uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami“ (Mk 1,34). Tam, „když zapadlo slunce, přinášeli k němu všechny nemocné“ (v. 32). Představme si dnes večer, že jsme u jezera s Ježíšem, který přistupuje, sklání se a s trpělivostí, soucitem a něhou uzdravuje mnoho nemocných na těle i na duchu: posedlé, malomocné, ochrnuté, slepé, ale také utrápené, sklíčené, malomyslné a zraněné lidi. Ježíš přišel a stále přichází, aby se o nás postaral, aby utěšil a uzdravil naše osamělé a vyčerpané lidství. Všem, tedy i nám, adresuje stejné pozvání: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Nebo jako v evangelním úryvku, který jsme vyslechli dnes večer: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije“ (Jan 7,37).

Bratři a sestry, všichni potřebujeme uzdravení od Ježíše, lékaře duší i těl. Pane, jako se lidé na břehu Genezaretského jezera nebáli vykřičet své požadavky, tak i my, Pane, přicházíme dnes večer k tobě s bolestí, kterou v sobě nosíme. Přinášíme svou vyprahlost a potíže, traumata z násilí, kterému byli vystaveni naši domorodí bratři a sestry. Na tomto požehnaném místě, kde vládne harmonie a mír, předkládáme nesoulad svých životních příběhů, strašlivé následky kolonizace, nesmazatelnou bolest mnoha rodin, prarodičů a dětí. Pane, pomoz nám uzdravit naše rány. Víme, že to od nás vyžaduje úsilí, péči a konkrétní činy. Ale také víme, Pane, že sami to nezvládneme. Svěřujeme se Tobě i přímluvě tvé matky a babičky.

Bohoslužba slova v poutní svatyni
Bohoslužba slova v poutní svatyni

Ano, Pane, svěřujeme se přímluvě tvé matky a babičky, protože matky a babičky pomáhají léčit rány srdce. Za dramat conquisty Panna Maria Guadalupská bez násilí a vnucování předala původním obyvatelům pravou víru, mluvila jejich jazykem a nosila jejich oděv. A brzy poté, s příchodem knihtisku, byly vydány první gramatiky a katechismy v domorodých jazycích. Kolik dobra vykonali autenticky evangelizující misionáři pro zachování domorodých jazyků a kultur v mnoha částech světa! V Kanadě tato „mateřská inkulturace“, která se uskutečnila prostřednictvím svaté Anny, spojila krásu domorodých tradic a víry a utvářela je skrze moudrost jedné babičky, která byla dvojnásobnou matkou. Církev je také žena, církev je také matka. Ve skutečnosti nikdy v dějinách neexistovalo období, kdy by matky a babičky nepředávaly víru v mateřském jazyce. Na druhou stranu část bolestného dědictví, s nímž se potýkáme, se zrodila z toho, že domorodým babičkám bylo znemožněno předávat víru v jejich jazyce a kultuře. Tato ztráta je vskutku tragédií, ale vaše přítomnost zde je svědectvím odolnosti a nového začátku, ozdravné poutě, otevření našich srdcí Bohu, který léčí naše společenství. Dnes my všichni jako církev potřebujeme uzdravení. Potřebujeme se vyléčit z pokušení uzavřenosti do sebe sama, v níž dáváme přednost obraně instituce před hledáním pravdy, světské moci před evangelijní službou. Bratři a sestry, pomáhejme si navzájem, abychom s Boží pomocí přispěli k vybudování mateřské církve, v jaké má Bůh zalíbení: církve schopné přijmout každého syna a dceru, církve, která by byla otevřena vůči všem a se všemi rozmlouvala, církve, která by nešla proti nikomu, ale šla komukoli naproti.

U jezera svaté Anny
U jezera svaté Anny

Zástupy, které se tísnily kolem Ježíše u Galilejského jezera, tvořili především obyčejní, prostí lidé, kteří k němu přicházeli se svými potřebami a bolestmi. Stejně tak, chceme-li pečovat o život svých společenství a uzdravovat je, můžeme začít jedině od chudých, od lidí na okraji společnosti. Příliš často sledujeme zájmy několika dobře situovaných jedinců – máme se naopak pozorněji dívat na periferie a naslouchat křiku těch nejposlednějších, musíme se naučit naslouchat bolesti těch, kteří v našich přelidněných a odosobněných městech často mlčky volají: „Neopouštějte nás!“. Je to volání starých lidí, kterým hrozí, že zemřou sami doma nebo ponecháni v nějakém zařízení, či křik nemocných, kteří nám jsou na obtíž a kterým je místo náklonnosti předepisována smrt. Je to tlumený křik chlapců a dívek, kteří jsou spíše podrobováni výslechu než vyslechnuti, kteří svou svobodu svěřují mobilnímu telefonu, zatímco jejich vrstevníci bloudí městskými ulicemi, umrtvují se trochou zábavy, v zajetí závislostí, které je plní smutkem a nevraživostí a jejichž vinou nevěří v sebe sama, nejsou schopni milovat to, kým jsou, a krásu života, který mají. „Neopouštějte nás!“, volá člověk, který by si přál lepší svět, ale neví, kde začít.

Kostel sv. Anny u stejnojmenného jezera
Kostel sv. Anny u stejnojmenného jezera

Ježíš, který nás uzdravuje a utěšuje živou vodou svého Ducha, nás dnes večer v evangeliu také prosí, aby z nás, z lůna těch, kdo věří, „tekly proudy vod“ (srov. v. 38). Víme, jak uhasit žízeň svých bratrů a sester? Zatímco stále prosíme Boha o útěchu, umíme ji také poskytnout druhým? Jak často se dokážeme zbavit četných vnitřních břemen, například toho, že se necítíme milováni a respektováni, když začneme svobodně milovat druhé! V naší osamělosti a nespokojenosti nás Ježíš podněcuje, abychom vyšli ven, nutí nás dávat, nutí nás milovat. A pak se zeptejme sami sebe: Co dělám pro ty, kteří mě potřebují? Když pohlédnu na domorodé obyvatele, přemýšlím o jejich příbězích a bolesti, kterou prožili, co pro ně dělám? Poslouchám se světskou zvědavostí a jsem šokován tím, co se stalo v minulosti, nebo pro ně něco konkrétního učiním? Modlím se, čtu, informuji se, přibližuji se k nim, dávám se pohnout jejich příběhy? A s ohledem na sebe sama, když se ocitnu v utrpení, naslouchám Ježíši, který mě chce vyvést z ohrádky mé nespokojenosti a zve mě, abych začal znovu, abych ji překonal, abych miloval? Někdy je nejlepším způsobem, jak druhému člověku pomoci, nedat mu hned to, co chce, ale doprovázet ho, pozvat ho k lásce, k darování sebe sama. Vždyť právě tak, skrze dobro, které mohl vykonat pro druhé, objeví své řeky živé vody, objeví jedinečný a vzácný poklad, kterým je on sám.

Drazí domorodí bratři a sestry, přišel jsem jako poutník, abych vám také řekl, jak jste pro mě a pro církev vzácní. Přeji si, aby se církev s vámi provázala tak úzce a jednotně, jako ona vlákna barevných pásů, které mnozí z vás nosí. Kéž nám Pán pomůže pokročit v procesu uzdravování směrem ke stále zdravější a obnovené budoucnosti. Věřím, že to bylo i přání vašich babiček a dědečků, našich dědečků a babiček. Kéž Ježíšovi prarodiče, svatí Jáchym a Anna, žehnají naší cestě.

Přeložila Jana Gruberová

 

 

27. července 2022, 14:01