Nuncius v Kanadě: František přichází přinést útěchu

Antonella Palermo – Vatican News

37. apoštolská cesta papeže Františka pod heslem "Kráčejme společně" je dlouho očekávaným znamením, že se rozhodl přispět k cestě uzdravení a smíření s původními komunitami, které byly v minulosti a různými způsoby vážně poškozeny politikou kulturní asimilace, do níž byli zapojeni mnozí křesťané a dokonce i členové řeholních institutů. Návštěva se soustředí na cestu dialogu, naslouchání a solidarity s původním kanadským obyvatelstvem, kterou papež nastoupil na jaře: nyní jde o to "jít dál", jak uvedl apoštolský nuncius v této severoamerické zemi monsignor Ivan Jurkovič:

František je v Kanadě na cestě, kterou sám nazval "kající poutí". Jaký význam má tato cesta?

Od svého jmenování nunciem v roce 2021 jsem měl možnost žít ponořen do zvláštní atmosféry, která se vytvořila v kanadské společnosti s postoji velmi kritickými vůči církvi kvůli její minulosti. Připomeňme, že církev udělala mnoho dobrého, ale zde mluvíme o zapojení do zachování kulturní identity původních obyvatel. Přestože papežové a biskupové několikrát promluvili, vysvětlili a dokonce se omluvili, bylo třeba řešit problém jiným způsobem. Biskupská konference v uplynulých třech letech naplánovala komplexnější cestu, jejímž prvním cílem bylo osobní setkání Svatého otce se čtyřmi delegacemi. Jednalo se o velmi důležitá setkání, která se uskutečnila na přelomu března a dubna a která otevřela dveře tomuto mimořádně velkorysému gestu Svatého otce, aby sem osobně přijel a osobně představil postoj církve. Kanada je obrovská země. Obrovské území s velmi výraznou kulturní diferenciací, zejména mezi frankofonními a anglofonními obyvateli. V posledních 20-30 letech došlo k masivní migraci. Papež tedy přichází v tomto kontextu, přichází se svou citlivostí, která je univerzální. Očekávání jsou opravdu velká.

A s jakým citovým postojem se na to připravujete?

Je to jistě netypická cesta, která s sebou nese tolik povinností. Bude mít také slavnostní část, radostnou část, která vždy charakterizuje každou modlitbu, zvláště když ji vede Svatý otec. Na druhé straně vidíte tuto velkou odpovědnost tváří v tvář veřejnému mínění, které někdy vychází z předpokladů, jež nejsou vždy prezentovány ve své komplexnosti. Je pravda, že se v souvislosti s církví vytvořila velmi tíživá atmosféra, a to i kvůli určitým mediálním zjednodušením, ale koneckonců jde o skutečnou odpovědnost, která se nahromadila v průběhu dějin. Je tu velká radost i přes to, že Svatý otec má před sebou složitou cestu, a to i z fyzického hlediska, ale zároveň je tu i naděje, protože se doufá, že tato cesta může přinést útěchu národům, které trpěly, a také vyjasnění, klidnější postoj církve. Církve, která bude i nadále pracovat na podpoře původních národů a která není oddělena od obrovské, globálnější sociální odpovědnosti. Církev je ve skutečnosti jen malou částí toho, co se stalo. Existují i jiní odpovědní a ta církevní se nemůže oddělit zejména od té vládní. Mám naději: ý: zdá se, že i média nyní vnímají tento potenciál, který návštěva Svatého otce může mít.

Papež již požádal o odpuštění, když ve Vatikánu přijal zástupce některých původních komunit. Při této cestě se dostává o krok dál...

Myslím, že je to to nejlepší, co lze udělat: papež svým osobním svědectvím, svými slovy, ukáže svou blízkost domorodým národům. S důsledným přesvědčením, hlubokou lidskou citlivostí a pokorným postojem prokázal, že si je vědom mnoha nespravedlností, jimiž trpí domorodé národy. Do budoucnosti jdeme s novým optimismem a novou vizí: nechceme se distancovat od problému, který je skutečný, chceme být součástí řešení. Jediný, kdo nám v tom může pomoci, je Svatý otec.

Co nám můžete říci o přípravných schůzkách, které jste dosud absolvovali se zástupci původních komunit?

Měl jsem schůzky na různých úrovních. Církev je obviňována z účasti na vládním projektu, jehož cílem bylo téměř zlikvidovat identitu původních obyvatel a vytvořit novou kanadskou společnost. Jistě došlo k hrozným škodám, ale je třeba také říci, že církev projevila velkou obětavost, byly zde i pozitivní faktory. Církev a její sociální nauka umí kriticky nahlížet na minulost. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, o co vlastně jde. Šlo skutečně o závažnou záležitost, která se netýká pouze Kanady, a tento problém nelze vyřešit ze dne na den. I na jiných kontinentech bude třeba podniknout kroky k překonání nespravedlností minulosti.

Bude to tedy cesta, která bude výzvou pro působení církve ve světě, zejména ve vztahu k pojmu inkulturace. Jaké ovoce podle vás přinese církvi v Kanadě a ve světě?

Pokud se podíváme na svět jako celek, 500 let dějin se vyznačovalo hlubokou nespravedlností: způsoby dobytí Evropany a následné zpoždění v uznání všech kultur jako kultur s vlastní identitou a jejich respektování takových, jaké jsou, a hlásání evangelia těmto kulturám ne jako něčeho již připraveného, namísto pochopení jejich náboženského cítění. Je to dlouhá cesta, společnost se mění. Pro církev je to obrovský závazek.

Ukrajinské téma je v Kanadě silně přítomné. Další obavou, která se neustále objevuje v papežových myšlenkách, je válka...

Otázka Ukrajiny je velmi aktuální, protože je zde významná přítomnost Ukrajinců, kteří sem přišli v posledních sto letech. Kanada obzvláště pozorně sleduje Svatého otce a jeho citlivost vůči této tragédii v Evropě. Papež proto přichází také jako nositel univerzálnějšího míru, nejen národního smíření. Jde o starost o světový mír, který je tak dramaticky ohrožen.