Kajícná pouť
ANDREA TORNIELLI – Dikasterium pro komunikaci
Ještě nikdy během svého téměř desetiletého pontifikátu František neoznačil jednu ze svých zahraničních cest za "kající pouť". Právě tato definice, kterou papež použil při modlitbě Anděl Páně v neděli 17. července, dává nahlédnout do zvláštností jeho nadcházející cesty do Kanady. Nejde v první řadě o cestu do země, ani o návštěvu, jejímž hlavním cílem je setkání s katolickými komunitami, ale spíše o konkrétní gesto blízkosti původním obyvatelům, kteří obývají tuto zemi a kteří utrpěli následky kolonialistického přístupu. Jedním z nešvarů kolonialismu byla snaha vymazat kulturu původních obyvatel, která se uskutečňovala v takzvaných "rezidenčních školách", ústavech, které se snažily "vzdělávat" a "vyučovat" děti původních obyvatel pomocí tvrdé disciplíny a oddělovaly je od jejich rodin. Tyto školy s velmi vysokou úmrtností byly zřízeny kanadskou vládou, která je financovala, ale jejich řízením byly pověřeny křesťanské církve, a tedy i katolické řeholní řády.
Cesta k uzdravení a usmíření začala již před nějakou dobou a milníkem byla setkání, která se konala v Římě od konce března do začátku dubna, kdy se František nejprve setkal odděleně a poté společně se skupinami Prvních národů ("First Nations"), Métisů ("mestizos") a Inuitů a vyjádřil jim "rozhořčení a hanbu" nad tím, co se stalo. Domorodí obyvatelé se cítili vítáni a především vyslechnuti. Velmi si však přáli, aby jejich země navštívil římský biskup a požádal je o odpuštění.
Klíčem k pochopení cesty je tedy kajícný postoj, který charakterizuje její hlavní momenty. Je to stejný postoj, který Benedikt XVI. navrhl v roce 2010, když čelil skandálu zneužívání dětí; totéž, co svatý Jan Pavel II. navrhl při jubileu roku 2000 pro "očištění paměti", když žádal o "akt odvahy a pokory v uznání chyb, kterých se dopustili ti, kdo nesli a nadále nesou jméno křesťanů", a to na základě přesvědčení, že "skrze pouto, které nás v mystickém těle spojuje navzájem, všichni, i když nemáme osobní odpovědnost ani nenahrazujeme soud Boha, který jediný zná srdce, neseme tíhu chyb a provinění těch, kdo nás předešli".
Umět naslouchat, vžít se do kůže obětí a jejich rodin, sdílet jejich bolest a porozumět jí, reagovat gesty blízkosti a ne pouze historickými analýzami nebo chladnými statistikami, je hluboce křesťanské. Petrův nástupce přichází "v Ježíšově jménu vstříc a obejmout" jako pastýř církve, která se nestydí projevit pokoru a prosit o odpuštění.
(vac)