Papež František: Soucit mění životy lidí a společenství

Papež František

„Příběhy, které si někdy opakovaně vyprávíme a navzájem předáváme, jsou jako stany, pod nimiž se shromažďujeme, praporce, které následujeme v bitvě, nezničitelná lana, pojící živé a mrtvé. Propletenec těchto širokých osnov napříč kulturami a staletími nás svazuje mezi sebou a s dějinami a vede nás skrze pokolení“, píše Donna Tarttová po četbě tohoto svazku, který seskupil úvahy čtyřiačtyřiceti spisovatelů, umělců, teologů a novinářů na téma „vyprávění“. Tato americká romanopiskyně pronikavě vystihla jeden z bodů, v němž se shodují mnozí autoři této knihy: vyprávění je jako „tkanivo“, tvořené „nezničitelnými vlákny“, které propojuje vše a všechno, přítomnost a minulost, a umožňuje, abychom se k budoucnosti obraceli s pocitem důvěry a naděje.

Toto hledisko, jímž se vyznačuje „textum“ (latinský název pro tkanivo), bylo ústředním námětem mého Poselství ke Světovému dni sdělovacích prostředků v roce 2020, které jako jiskra podnítilo veškeré další reflexe, shromážděné v tomto svazku. Od února do října 2020 totiž na stránkách Osservatore Romano vycházely tyto texty „vyprovokované“ četbou mého poselství. Poté jsem byl požádán, abych připojil závěrečné zamyšlení k této bohaté a krásné řadě příspěvků, které jsem již předtím s velkou chutí pročítal, jak se jejich klubko měsíc po měsíci odvíjelo v tisku. Přijal jsem tuto výzvu k sepsání postface pod podmínkou, že nebude považována za jakési zakončení této knihy, jednak z toho důvodu, že – řečeno s Frodem, hlavní postavou Tolkienova „Pána prstenů“, „příběhy nikdy nekončí“, a jednak vzhledem k otevřenosti, oběhovosti a dialogu, příznačnými pro tuto knihu.

Než se totiž budu věnovat otázce obsahu, chtěl bych se krátce zdržet u metody, podle níž tento text vznikal. Na počátku existuje poselství, jež se sdílí a je překládáno pozornosti lidí, kteří se dají oslovit a obohacují toto poselství svým přínosem. Autor tohoto poselství si všechny tyto příspěvky přečte, což jej přivádí k nové reflexi, hlubší, než byla ta počáteční, a konečně čtenář této knihy vstupuje do rámce tohoto dialogu, v němž bude pokračovat v každodenním životě. To jsou tedy ony „stany, pod nimiž se shledáváme“, o kterých hovoří Tarttová, onen propletenec silných vazeb, který nás spoutává i napříč pokoleními.

To vše o mnohém vypovídá. A zejména to vyjevuje, že v příbězích samozřejmě záleží na vyřčeném, ale možná ještě více na naslouchání. Tato kniha je jakýmsi výkazem o dialogu, který nekončí s její poslední stranou, poněvadž jádrem dialogu je naslouchání, a to též mlčenlivé. Z tohoto zorného úhlu je důležité, že součástí knihy je rovněž esej Massima Grilliho, věnovaný přímo tichu. Ticho je jakýsi protihlas, kontrapunkt, který je stejně tak podstatný jako hlavní motiv provedený zbytkem orchestru. Slovo a ticho jdou ruku v ruce.

A zde bych se chtěl zastavit u obsahových hledisek, abych mezi mnoha možnými zvýraznil trojici témat, která se dle mého soudu častěji objevují v tomto sborníku, jenž se jinak skví svobodou a různorodostí přístupů a náhledů. První z těchto témat jsem již vyzdvihl – jedná se o „tkaní“ příběhů, druhé se skrývá za onou zmínkou o tichu a tematizuje „tajemství“, třetí se týká soucitu. Jak jsem už poznamenal, na první jmenované hledisko – ono „spřádání“ – se soustředí většina autorů. Někteří zdůrazňují roli žen, jako například Marcelo Figueroa, jiní „tvárnost“ ve tkaní příběhů, díky níž „jsou do sebe schopny pojmout stále nové situace i adresáty“ (J. P. Sonnet), další – jako Antonella Lumini – se zase zabývají „magmatickou“ skladbou příběhů, které nicméně „trvají“, „odolávají“ a „plynou jako říční voda vrhající se do moře“.

Téma tajemství, skloňované jako smysl pro omezenost, ale též jako „magie“, která zasahuje do momentu poetického vnuknutí, se zpřítomňuje již v prvním příspěvku architekta Renza Piana, podle kterého „nás, všechny lidské bytosti, propojuje vědomí o tajemství, které nás převyšuje a přesahuje, což má rovněž co do činění s poezií“. „To, co nevím, umím vyzpívat“, praví se v jedné skladbě římského písničkáře Francesca De Gregoriho, s nímž tento sborník přináší rozhovor. Jak hluboce vytušila Judith Thurmanová, umělci „nemají psát o tom, co vědí, jako spíše o tom, o čemž nevěděli, že to vědí až do chvíle, kdy toto poznání vykoupili z temnoty“.

Smysl pro tajemství otevírá vůči přesažnu, vůči nezaměnitelně duchovní, náboženské dimenzi. Donna Tarttová si všímá, že „příběhy jsou spíše jako plachtová plátna, která vytahujeme, abychom zachytili dech božského. Myšlenky druhých lidí v nás nabývají podivuhodné životodárnosti a právě z tohoto důvodu je literatura snad nejduchovnějším uměním ze všech a zcela jistě je tím nejvíce přetvářejícím uměním. Jako žádný jiný způsob sdílení totiž příběh mění naše smýšlení v dobrém i ve zlém. (…) Starobylé kultury proto odjakživa považovaly příběhy za magické – a nebezpečné – a to z jediného důvodu: můžeme totiž nějaký příběh vyslechnout a na jeho konci být úplně jiným člověkem“.

Tato skutečnost nás přivádí ke třetímu hledisku, které se rovněž objevuje v různých textech této sbírky – soucitu. Zvláště spisovatelka Marylinne Robinsonová ve vzpomínce na příběhy a písničky své maminky uvažuje nad soucitem v jeho širším významu, který spatřuje „v životě duše, která je lidským příměrem božské milosti“. Jak dále dodává, „dějiny dokazují, nakolik jsou příběhy důležité pro různá společenství“. Literatura se tudíž váže k soucitu, a to vede k proměně, která nastává při každém psaní i četbě. Děje se to dvojznačným, dvojstranným, a tudíž riskantním způsobem: příběh totiž může uvolnit také zápornou, manipulativní a rozkladnou sílu.

Slitovnost, jak často opakuji ve svých promluvách, je spolu s blízkostí a něhou jednou z Božích vlastností. Je to tedy mocná síla, kterou nelze umenšit pouze na vnitřní, niterné hledisko, protože má zjevně také svůj veřejný a sociální rozměr, v jehož rámci příběhy odkrývají sílu paměti, uchovávají minulost, a právě proto jsou též přetvářejícím kvasem budoucnosti. Nejvýznačnějším symbolem soucitu je postava milosrdného Samaritána, o níž vypráví desátá kapitola Lukášova evangelia. Tento člověk se slituje nad zraněným mužem a poskytne mu nejenom péči a vyléčení, ale spolu s nimi také jiný životní příběh, který svým gestem „vykoupil z temnoty“. Soucit proměňuje životy obou protagonistů, což platí pro každého člověka i společenství.

Tento rozměr vyprávění, který můžeme označit za „politický“, se také hojně vyskytuje ve čtyřiačtyřiceti textech této knihy. Mám na mysli úvahu Alessandra Zaccuriho, který hovoří o Ježíši jako „Mesiáši vypravěči“, zdánlivě bezbrannému, avšak ve skutečnosti třímajícímu mocnou zbraň, jíž je příběh. Stejně tak irský romanopisec Collum McCann spatřuje ve vyprávění „jeden z nejúčinnějších nástrojů ke změně světa (…). Příběhy jsou naší mohutnou demokracií, k níž máme všichni přístup. Vyprávíme si své příběhy, protože potřebujeme být vyslyšeni. A nasloucháme příběhům, poněvadž potřebujeme přináležitost. Vyprávění překračuje hranice, přeskakuje pomezní čáry, rozbíjí stereotypy. A dopřává lidským srdcím, aby plně rozkvetla“. McCann tak naznačuje závěr, k němuž dospívá rovněž Daniel Mendelsohn, když prohlašuje: „Slovo je most. (…) Pomocí vyprávění lze zkrátit vzdálenosti, které nás dělí, což je dnes nezbytnější než kdy jindy.“ Mendelsohn se odvolává k době vzniku těchto textů, v dubnu 2020, a také odkazuje na konkrétní literární dílo, Boccacciův Dekameron, odehrávající se v čase morové epidemie. Rovněž tato kniha se svými čtyřiačtyřiceti příspěvky vznikla za pandemie a vnímá důležitost a naléhavost návratu k nejstaršímu a nejlidštějšímu umění: umění vyprávět příběhy, tedy budovat mosty, které „propojují živé a mrtvé“, aby nás vedly staletími a pokoleními k budoucnosti, kterou je třeba budovat a spřádat společně.

Přeložila Jana Gruberová