Hledejte

Papež: Sv. Josef – patron dobré smrti

Svatému Josefu jako patronu dobré smrti věnoval papež František svou katechezi při generální audienci. V jeho slovech silně zaznívala ozvěna listu Benedikta XVI., ve kterém emeritní papež mluvil o temné bráně smrti a naději z víry v milosrdného Boha. František připomněl rovněž nepřípustnost eutanázie a vybízel, aby staří lidé nebyli izolováni, nýbrž s láskou doprovázeni.

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

V minulé katechezi, opět inspirované postavou svatého Josefa, jsme se zamýšleli nad významem společenství svatých. A právě na základě toho bych se dnes rád věnoval zvláštní úctě, kterou křesťanský lid odjakživa chová ke svatému Josefu jako patronu dobré smrti. Tato úcta má původ v představě, že Josef zemřel dříve než opustil dům v Nazaretě a že mu v té chvíli byli nablízku Panna Maria a Ježíš. Nemáme pro to žádné historické doklady, ale vzhledem k tomu, že se Josef ve veřejném životě již neobjevuje, předpokládá se, že zemřel v Nazaretě, kde byl se svou rodinou. V hodině smrti ho doprovázeli Ježíš a Maria.

Před sto lety papež Benedikt XV. napsal, že "skrze Josefa přicházíme přímo k Marii a skrze Marii k původu veškeré svatosti, kterým je Ježíš". Josef i Maria nám pomáhají jít za Ježíšem. A když tento papež povzbuzoval k pobožnostem ke cti svatého Josefa, doporučoval zejména jednu věc. Říkal totiž: "Protože je pozásluze považován za nejúčinnějšího ochránce umírajících, neboť jej v hodině smrti provázeli Ježíš a Maria, úkolem pastýřů bude vštěpovat a podporovat [...] ta zbožná bratrstva, která si kladou za úkol prosit sv. Josefa za umírající, jako jsou bratrstva "Dobré smrti", "Odchodu svatého Josefa" nebo modlitby "za umírající." (Motu proprio Bonum sane, 25. července 1920).

Drazí bratři a sestry, možná si někteří lidé myslí, že tento jazyk a tato témata jsou pouhým dědictvím minulosti, ve skutečnosti se však náš vztah ke smrti nikdy netýká minulosti, ale vždycky se týká přítomnosti. Papež Benedikt XVI. před několika dny o sobě řekl, že "stojí před temnou branou smrti". Můžeme poděkovat papeži, který má ve svých 95 letech natolik jasnou mysl, že říká: "Jsem před temnotou smrti, před temnou branou smrti". Dává nám hezký impuls, že? Takzvaná kultura "blahobytu" se snaží realitu smrti odstranit, ale koronavirová pandemie ji dramatickým způsobem znovu přivedla do centra pozornosti. Bylo to strašné, smrt byla všude kolem, mnoho bratří a sester ztratilo své blízké, aniž by jim mohli být nablízku, a proto bylo ještě těžší smrt přijmout a vnitřně zpracovat. Jedna zdravotní sestra mi vyprávěla, že stála před babičkou, která umírala s covidem, a ta jí říkala: "Než odejdu, chtěla bych se rozloučit se svou rodinou." A ta sestra měla dost odvahy, vytáhla mobilní telefon a vytočila jí číslo.

Přesto se snažíme všemi způsoby zahnat myšlenku na svou konečnost, a tak si namlouváme, že můžeme smrt zbavit její moci a zahnat strach. Křesťanská víra však strach ze smrti nezahání, spíše nám pomáhá postavit se k ní čelem. Dříve nebo později každý z nás projde touto branou...

Pravé světlo, které osvětluje tajemství smrti, vychází z Kristova vzkříšení. V něm je světlo. A svatý Pavel píše: “Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra." (1 Kor 15,12-14). Existuje jedna jistota: Kristus byl vzkříšen, Kristus vstal z mrtvých, Kristus je živý mezi námi. A to je světlo, které nás čeká za temnou branou smrti.

Drazí bratři a sestry, jen díky víře ve vzkříšení můžeme stanout před propastí smrti a nenechat se přemoci strachem. A nejen to, můžeme navrátit smrti pozitivní roli. Přemýšlení o smrti, osvětlené Kristovým tajemstvím, nám totiž pomáhá pohlédnout novýma očima na celý život. Nikdy jsem neviděl, že by za pohřebním vozem jel stěhovací kamion! Za pohřebním vozem jsem ho neviděl nikdy! Půjdeme sami, v kapsách rubáše nic mít nebudeme: nic. Protože rubáš kapsy nemá. V tom je osamělost smrti: za pohřebním vozem nejezdí stěhovák. Nemá smysl hromadit bohatství, když jednoho dne zemřeme. To, co potřebujeme nashromáždit, je milosrdná láska, schopnost dělit se, schopnost nebýt lhostejný k potřebám druhých. Anebo - Jaký smysl má hádat se s bratrem, sestrou, přítelem, členem rodiny nebo bratrem či sestrou ve víře, když jednoho dne zemřeme? Jaký smysl má zlobit se, zlobit se na druhé? Tváří v tvář smrti mnoho věcí nabývá jiných rozměrů. Je dobré umírat smířený, bez zášti a výčitek! Rád bych řekl jednu pravdu: Všichni jsme na cestě k této bráně, všichni.

Evangelium nám říká, že smrt přichází jako zloděj. Říká to Ježíš: přichází jako zloděj, a jakkoli se snažíme mít její příchod pod kontrolou, třeba plánováním vlastní smrti, zůstává událostí, s níž musíme počítat a před níž se musíme také rozhodovat.

Dvě úvahy jsou pro nás křesťany podstatné. Za prvé: Smrti se nemůžeme vyhnout, a právě proto je nemorální úporná léčba, pokud jsme udělali všechno, co bylo v lidských silách, abychom nemocného vyléčili (srov. Katechismus katolické církve, č. 2278). Vzpomeňme na větu věřícího Božího lidu, prostého lidu: "Nechte ho zemřít v pokoji", "dopřejte mu smrt v pokoji" -  jaká moudrost! Druhá úvaha se týká kvality smrti samé, kvality bolesti a utrpení. Musíme být vděční za veškerou pomoc, kterou se medicína snaží poskytnout, aby takzvaná "paliativní péče" umožnila každému člověku, jehož život se schyluje k poslednímu úseku své cesty, prožít tuto chvíli co nejlidštějším způsobem. Musíme však být opatrní, abychom tuto pomoc nezaměňovali s nepřijatelným směřováním k zabíjení, k eutanazii. Musíme doprovázet ke smrti, ale nesmíme ji vyvolávat ani napomáhat jakékoli formě asistované sebevraždy. Chtěl bych zdůraznit, že právo na péči a léčbu pro všechny musí být vždy upřednostňováno, aby ti nejslabší, zejména staří a nemocní lidé, nebyli nikdy odepisováni. Právo totiž máme na život, nikoli na smrt, kterou je třeba přijmout, nikoli působit. A tento etický princip se týká všech, nejen křesťanů nebo věřících. Chtěl bych však na tomto místě poukázat na jeden sociální problém, který je velmi reálný, totiž "plánování" - nevím, zda je to správné slovo - ale mám na mysli urychlování smrti starých lidí. Mnohokrát jsme svědky toho, že v určité sociální vrstvě dostávají staří lidé -  protože nemají prostředky - méně léků, než by potřebovali, a to je nehumánní. Nepomáhá jim to, spíše je to vede k rychlejší smrti. A to není ani lidské, ani křesťanské. O staré lidi je třeba pečovat jako o poklad lidstva: Jsou naší moudrostí. I kdyby nemluvili, i kdyby nebyli zcela při smyslech, jsou symbolem lidské moudrosti. Jsou to ti, kteří kráčeli před námi a zanechali nám mnoho krásných věcí, vzpomínek, moudrosti. Prosím vás, neizolujte staré lidi, neurychlujte jejich smrt. Pohlazení starého člověka přináší stejnou naději jako pohlazení dítěte, protože začátek a konec života je vždycky tajemstvím; tajemstvím, které je třeba ctít, doprovázet, pečovat o něj a milovat.

Kéž nám svatý Josef pomůže prožít tajemství smrti co nejlépe. Pro křesťana je dobrá smrt zkušeností Božího milosrdenství, které se nám přibližuje i v poslední chvíli našeho života. Také v modlitbě Zdrávas Maria se modlíme a prosíme Pannu Marii, aby nám byla nablízku "v hodině smrti naší ". Právě proto bych rád tuto katechezi zakončil společnou modlitbou Zdrávas Maria k Panně Marii za umírající, za ty, kdo procházejí touto temnou branou, a za všechny zarmoucené členy rodiny.

Přeložila Johana Bronková

9. února 2022, 12:44

Předchozí papežské audience

Čtěte více >